Autor: Michal Koníček, 18. 06. 2007 (9082x shlédnuto)
O turbulencích jsme již více než před rokem na našem serveru zveřejnili výborně zpracovaný článek od Tomáše Zahrádky. Svět však však není černobílý a názory na to, jak si poradit s jevem zvaným turbulence, se liší. Nabízíme vám další inspirativní článek, jehož autorem je John Sherman. Z angl. originálu přeložil Michal Koníček, D-27951.
Téměř každý parašutista se s turbulencí již setkal. Zdaleka ne každý však tuší, že tento fenomén již způsobil v zemích s teplejším klimatem i smrtelné nehody - bohužel i při tandemovém skákání. Náhodou jsem narazil na článek Johna Shermana (USPA I/E, master rigger, konstruktér, mnohonásobný medailista v KD i RW, pilot a majitel firmy Jump Shack). Třebaže jsem si vědom, že tato postava není některými mladšími skydivery vnímána příliš pozitivně, myslím, že se vyplatí se s jeho názory seznámit. Tohle je tedy zkrácená verze, zcela minimálně doplněná o pár mých postřehů. Abych se přiznal, vždycky jsem se domníval, že nejvýhodnější režim pro průlet problematickou oblastí je zcela „vypuštěný“ nebržděný padák, John Sherman si ovšem myslí něco jiného a jeho zkušenosti jsou s mými opravdu nesrovnatelné...
Setkání s turbulencí může být pro parašutistu MINIMÁLNĚ velmi skličujícím zážitkem. Může zkolabovat padák a způsobit náhlý a nečekaný pád. Můžete se s ní setkat takřka v jakékoliv výšce, nejnebezpečnější je ale pochopitelně v blízkosti země, protože čas na řešení problému je tam nejkratší.
Pro porozumění problémů vznikajících díky turbulenci je třeba nejpve pochopit některé základní principy aerodynamiky. Princip, který drží padák typu křídlo (stejně jako letadlo) ve vzduchu je vlastně rozdíl tlaků. Křídlo pohybující se vpřed rozděluje vzduch na ten, který proudí nad jeho horní stranou a ten, který křídlo obtéká spodem. Protože vzduch proudící nad horním povrchem křídla musí urazit delší dráhu v důsledku tvaru profilu křídla, generuje tak nad horním povrchem křídla podtlak.
S rostoucí vzdáleností od povrchu se charakteristiky proudění mění, až nakonec přejdou ve volně proudící vzduch, nezasažený obtékáním křídla. Bezprostředně na povrchu není téměř žádná rychlost proudění vzduchu (pokud vystrčíte prst z letadla jen na pár milimetrů, neucítíte v blízkosti trupu téměř žádný relativní vítr), jen podtlak - neboli vztlak. Vrstvě vzduchu kolem profilu se říká „mezní vrstva“ a pokud je z nějakého důvodu od křídla odtržena, má to za následek ztrátu vztlaku. Jednou z možných příčin odtržení je turbulence.
Tyto závěry a skutečnost, že nejvíce vztlaku se na křídle generuje krátce před přetažením, nám říkají, že mezní vrstva zesílí, když se blíží přetažení. Proč? Vzduch proudící nad křídlem musí urazit delší cestu než obvykle a rozhodně mnohem delší než ten, který jde pod ním.
V žádném případě to neznamená, že by parašutisté měli své padáky v turbulenci přetahovat! To by nebylo bezpečné. Zdá se ale, že optimální letová konfigurace je s řídičkami přitaženými ve stejné poloze jako při otevření padáku. To je způsob letu, který by měl pomoci při hrozící ztrátě vztlaku.
Řekněme tedy, že váš vrchlík při kontaktu s turbulencí částečne nebo zcela zkolabuje. Co dělat, aby se vrchlík znovu naplnil co nejrychleji? Přitáhněte řídičky přibližně stejně, jako když jsou zabrzděny
při otevření - a je jedno, na jakém typu vrchlíku skáčete.
Ostatně turbulencí se musíme vážně zabývat jen v blízkosti země. Pokud vrchlík zkolabuje ve 300 metrech výšky, nic hrozného se neděje - opětné naplnění rozhodně nezabere víc času (a výšky) než normální otevření.
Obvyklá doporučení, jako prolétnout turbulentní oblast se staženými předními volnými konci, nedávají z hlediska aerodynamiky žádný smysl, ovšem to nejlepší, co lze udělat je vyhnout se problematickým oblastem. Každý student například ví, že nemá přistávat bezprostředně za budovy nebo stromy, kdo si ale uvědomí, že problematická je v horkém dni i oblast po větru od rozpálené betonové ranveje? Pokud přistáváte mimo letiště, často bezděky dosednete na závětrnou stranu kopce - tedy do oblasti, kde můžeme čekat turbulentní proudění - protože sklon terénu není z výšky vidět. Pomoci naopak může přistání do stínu vrhaného mraky, místo na sluncem osvícené místo.
Značnou roli může sehrát i výběr vrchlíku. Mnozí instruktoři přesvědčují své svěřence, že velký vrchlík je automaticky bezpečnější a ani se nanamáhají prostudovat si technické údaje, ve kterých výrobce obvykle přesně specifikuje optimální zatížení vrchlíku. Příliš velký vrchlík může za jistých okolností představovat stejné riziko jako příliš malý.
Komentáře (1)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Články 
O turbulencích jsme již více než před rokem na našem serveru zveřejnili výborně zpracovaný článek od Tomáše Zahrádky. Svět však však není černobílý a názory na to, jak si poradit s jevem zvaným turbulence, se liší. Nabízíme vám další inspirativní článek, jehož autorem je John Sherman. Z angl. originálu přeložil Michal Koníček, D-27951.
Komentáře (1)
