Hanka
Správce
Admin
| Příspěvků: 117 |   |
Karma: 6
|
Re:Vaše nejzajimavější přistání - 12. 07. 2007 11:51
Tak jo, zkopiruji sem muj popis po pristani v Moste. Neni to nic, cim by se mel clovek chlubit, ale co uz, az budu vetcha starenka, budu mit aspon o cem vypravet
Po otevreni padaku vidim, ze letiste nevidim. Původně jsem chtěla přistát na širokou cestu, kudy jezdívají tatrovky s nákladem, ale nakonec jsem se rozhodla pro malou loučku, kde jsem udělala nálet kolem stromečku a bezpečně přistála. Otevírala jsem navíc o něco níž, takže jsem ani neměla čas hledat letiště, prostě jsem viděla, že jsem v háji, tak jsem na padáku řešila důležitější dilema - jako jestli přistát na silnici nebo do toho kamenolomu. V dálce jsem zahlédla jakési budovy, které jsem považovala za hangáry, takže po přistání jsem se vydala tím směrem. Asi po půl hodině cesty pustinou, kdy jsem nepotakala jediného člověka ani jediné auto a kam až oko dohlédlo bylo mrtvo a prázdno (moc daleko ale nedohlédlo, protože všude kolem byly různé lesíky, křoviny a neprostupný terén), jsem dorazila k těm domnělým hangárům. Byly to budovy spalovny odpadu Celio v Růžodolu. Projelo kolem mne několik tatrovek s odpadem, aniž by reagovalo, pak jsem nějakou konečně stopla, ale posádka neměla mobil a na letiště mne vzít nemohla, protože prý jsem hodně daleko. Tak jsem vlezla dovnitř do té spalovny a na vrátnici mi vrátný půjčil mobil. Jediné číslo, které jsem si pamatovala, bylo na Lojzka, ale ten nebral mobil. Asi také nepřistál na letiště. Doufala jsem, že aspoň Joma ano (a naštěstí prý opravdu doletěl). Takže jsem poděkovala, pán ani nevěděl, že nějaké letiště tam někde je. Řidič tatrovky mi řekl směr (samozřejmě úplně opačný, než kterým jsem šla).
Takže jsem se vydala zpět. Po úmorném pochodu jsem vylezla na takový kopec, abych se rozhlédla a určila směr dalšího postupu. Kolem mne létalo letadlo a vypadalo, že mne hledá. Rozložila jsem padák na zem, aby mne vidělo a mávala mu. Přiletěl ke mne a kroužil nade mnou asi 50 metrů, a pak se vydal jinam. Viděla jsem padáky z další výsadky, kterak letí až za kopec, který jsem viděla kdesi na horizontu. Vydala jsem se tedy tím směrem, ale nebyla to žádná legrace, protože na každém rozcestí jsem absolutně netušila, kudy se vydat. Vždy jsem někam ušla třeba půl kilometru a pak se ta cesta začala stáčet úplně jiným směrem, tak jsem se zase musela vracet zpět. Nebo najednou z ničeho nic ta cesta skončila úplně. Prostě jsem došla k náspu a nevěřícně zírala na dzungli za koncem cesty. Kdyby mi to bývalo pomohlo, byla bych se rozplakala, protože uz jsem zacinala propadat zoufalstvi, ze se na to letiste snad nikdy nedostanu. Nezbylo, než se vrátit zpět.
Po dvou hodinách putování jsem dorazila na místo, kde jsem přistála. A když jsem viděla, co se tam odehrávalo, krve by se ve mne nedořezal. Přesně na té loučce byl velký roj lidí (asi dvaceti), kteří postupovali směrem ke kamenolomu. Okamžitě se mi vybavila scéna z Kolína, kdy se tam zabil parašutista a my jej hledali v rojnici. V tu chvíli mne nenapadlo nic jiného, než že si myslí, že jsem tam někam dopadla a hledají mojí mrtvolu. Chvíli jsem na ně koukala a bála se k nim přijít. Ale holt co jsem si navařila, to si taky sežeru, takže jsem sklopila hlavu a šla se jim ukázat. Ale když přicházím blíž, vidím, že už si mne všimli a nijak je to nerozrušilo. Aha, tak to asi nehledají mne. Strašně se mi ulevilo. Snad někdo z nich bude mít aspoň mobil. Jdu blíž a začínám rozeznávat flintičky v jejich rukách, kamizolky a kloboučky Normálně roj myslivců. Někteří mobil neměli a ani si mne moc nevšímali (asi se báli, že jim vypláším kance a zajíčky), ale jeden z nich mi ho půjčil s tím, že má vybitou baterku. Znovu volám Lojzkovi, ale po dvou zazvoněních baterka klekla. Poradili mi, kterou cestou mám jít a prý mám jít pořád rovně a nikam neuhýbat.
Tak jsem tou cestou šla. Krásná asfaltka a měla jsem radost, že aspoň chvíli vím, že jdu dobře. Slíbili, že za půl hodiny pojedou směrem na letiště, tak když mne mezitím nikdo nenajde, naberou mne a odvezou. Jdu tou cestou a najednou asfaltka uhne prudce doleva. Rovně se dá jít také, ale je to taková cesta necesta. Rozhodla jsem se raději uhnout, přeci jen, jestli mne někdo z letiště bude hledat, bude jezdit spíš po normálních silnicích (kupodivu jsem se rozhodla i správně). Po krátké době jsem našla uprostřed lesa takové dva baráky (bylo na nich napsáno "závod 03", netuším, k čemu slouží). Před ním parkovala auta, takže jsem vpadla dovnitř a volala do chodby: "Haloooo, je tu nekdo???" a ozvěna mi to vracela zpět Vylezla paní a když viděla, že jsem mám padák přes rameno, řekla takovému chlápkovi s obrovskými bicepsy (strašně velkej chlap), že mne odveze. A on že jo. Jeli jsme autem s nápisem "posilovna Sluníčko" a nutno podotknout, že jsme jeli ještě docela dlouho a rozhodně ne po silnici, ale po různých prašných cestách v lese apod. Pán mi ušetřil ještě hodně dlouhou cestu, protože v tom labyrintu bych bloudila aspoň do večera.
Letos kdyz jsem si byla v Mostu skocit, tak jsem behem stoupani sledovala, kudy jsem vsude chodila a lehce mne z toho mrazilo kolem zaludku
|
Fórum
