Autor: Hana Uríková, 13. 07. 2012 (7181x shlédnuto)
Na začátku července jsme vyrazili na dlouho očekávané boogie k příležitosti výročí 40 let místního paraklubu. Proč dlouho očekávané? Protože na toto sympatické letiště jsme měli seskočit z letounu C-130 Hercules! Tato krásná letadla nebývají zrovna běžně na dropzónách k dispozici a tak jsme neváhali ani vteřinu a ihned odeslali registrační poplatek.
3. 7. 2012 v 16 hodin jsme se vydali z Prahy na letiště ve Freistadtu. Jelikož měl pořád někdo hlad nebo se mu chtělo čůrat, dorazili jsme do Českých Budějovic už ve 20 hodin. V Tescu, kam si musel Lugi nutně koupit pytlík krup a rumového aroma (neptejte se mne proč) jsme potkali Máku, celou natěšenou na seskok z pořádného letadla a samozřejmě s vždy připraveným foťákem. Příjezd do Freistadtu (po mírném zaváhání – kde že to ta odbočka přesně je), jsme se jali rozbít stanový tábor, vypít dvě plechovky piva a rovnou spát. Po cestě nás zastihla pořádná bouřka, tak jsme měli obavy, jaké bude počasí, ale ráno jsme se probudili do krásného dne a bylo zřejmé, že dlouho očekávaný seskok nás nemine.
Po nutné a velmi důkladné kontrole padáku (bylo překvapením, že papíry nikoho až tak nezajímaly) a podrobném briefingu jsme nasedli do shuttle bus a vydali se do asi 50 km vzdáleného Lince, konkrétně na jeho vojenskou část. V Linci jsme si všichni nastavili výškoměry na -390 metrů (neboť Freistadt je o celých 390 metrů výše než Linec) a AAD naopak na +390 metrů (někteří šťastnější majitelé zlatých cypresů byli poněkud zaskočeni tím, že tato limitovaná edice byla výhradně ve stopách a nikoliv v metrech). Na lineckem létišti přistávaly na protější dráze civilní dopravní letouny, zatímco my obdivně vzhlíželi k nebi, kde každou chvíli prolétával Hercules.
Zanedlouho jsme již procházeli hangárem na letištní plochu, kde na nás další Hercules čekal, posádka připravena a všech 50 skydiverů řádně natěšených. Ačkoliv byly všude nápisy „no photo“, bylo by naivní toto po nás vyžadovat, neboť na každém skydiverovi byly průměrně dvě natáčecí nebo fotící zařízení. Posádka nám dovolila se vyfotit i zpředu letounu, takže jsme se všichni jak smyslů zbavení fotili před letadlem. Každý tak má každý hezkou vzpomínku v podobě sebe a Pepy Macháčka před C-130 (Pepa se totiž bál, že mu žádnou fotku neuděláme, tak raději stál celou dobu na místě a odmítal opustit své stanoviště až do doby, než byl pokyn k nástupu do letadla).
V letadle následoval další stručný briefing – budou dva nálety, v každém 25 lidí. Jeden nálet musí proběhnout nejdéle za 30 vteřin. Mezi skupinami dodržovat 5 vteřin rozestupy (to znamená v jednom náletu max. 6 skupin). Při nouzové situaci musí letoun přistát prázdný, tedy pokud taková situace nastane, pilot nastoupá do 500 metrů a pak „zachraň se kdo můžeš“. Jelikož mám nejlepší místo hned vedle rampy, už se vidím, jak v 500 metrech (čili na výškoměru štědrých 110 metrů) vyskakuji ven a za mnou padesátihlavý dav zběsile otevírá záložáky už na rampě… Raději rychle krotím svou představivost, rampa se uzavírá, začíná být značné horko a dusno a už startujeme. Hned po startu slyšíme divné zvuky a oba vojáci obsluhující rampu pobíhají po rampě a baterkami svítí do podivných zakoutí vnitřku letounu a cosi kontrolují (nebo snad dokonce hledají?!? Něco zapomněli???). Podvědomě kontroluji kliku záložního padáku, ale vypadá to, že se neděje nic zvláštního a pokračujeme výše.
Za pět minut letu se už otevírá rampa a ve 3500 m nad terénem opouští letadlo jednotlivé skupiny prvního náletu. Za chvíli jsme na řadě! Stoupáme si a s mírným obdivem pozorujeme dva vojáky, kterak se jištěni lanem nenuceně pohybují po otevřené rampě. Naše skupina je první, svítí červená, máme pokyn 30 vteřin do výsadku. Lugi si stoupá zády ven na kraj rampy, my ostatní se stavíme před něj. Úpěnlivě pozoruji světelnou signalizaci, voják nám odpočítává poslední vteřiny na prstech. Tyrkysová (fakt tyrkysová – žádná zelená) svítí! Nádech… Úsměv! Ready – set – go! Na kraj rampy to jsou dva tři kroky, ale připadám si jak ve zpomaleném filmu. Po výskoku nás vezme vzduch a pak už jen cítíme radost z volného pádu tak, jako vždycky. Ještě se otáčím za letadlem, ze kterého jsem před chvílí vyskočila, pak se všichni sletíme do hvězdy a jen tak si užíváme a padáme. Chtěla jsem se za volného pádu podívat, kde je letiště, ale nějak na to nebyl čas – zkrátka jsme si nikdo nevzpomněli.
Po otevření padáku vidím, že letiště nevidím. Ostatní ho zjevně nevidí také, neboť letí každou chvíli jinam. Až posléze zaregistruji červený dým z dýmnovnice a zamířím tím směrem. Přistávám do obilí, sbírám padák a šťastná jak blecha jdu do kopce na letiště. V ten den jsme okusili ještě jeden nový letoun – Pilatus Porter, ale takových je ve světě hromada, takže to byl úlovek, který by přišel dříve či později. Po druhém startu Herculesu nás rakouská armáda obšťastnila dvěma nízkými průlety nad letištěm a pak už nás čekal večer, vyprávění, přehánění a vedení všelijakých řečí.
Druhý den ráno nás ovšem čekala další lahůdka, a to v podobě vrtulníku Black Hawk, alias Černý jestřáb. Zájemců o seskok z tohoto krasavce byly desítky a přestože ho rakouská armáda poskytla jen na dvě letové hodiny, díky perfektní organizaci místních si každý mohl skočit dvakrát. Do jedné výsadky se kromě personálu pohodlně vešlo 14 parašutistů. Skákalo se pouze z jedné strany vrtulníku (ačkoliv má dveře na obou stranách) a před každým výsadkem byl opět proveden podrobný briefing. Jeden voják seděl ve dveřích, které obsluhoval sám. Když je otevřel, dal nám pokyn a pak už bylo na našem uvážení, kdy vyskočíme. Poprosili jsme o co nejnižší rychlost, a tak jsme skákali (prý) při 70 km/hod (ale věřila bych, že při ještě menší rychlosti).
Podařilo se nám vpašovat se do první výsadky a jaké bylo štěstí, když mi bylo dovoleno pomoci dveřníkovi s dveřmi a pootočit o několik stupňů tajemnou kličkou. Poté se vysazovač zahleděl dolů, usmál se na nás a ukázal signál: „Je to na vás, vážení!“. Zaujímáme pozice v krásně širokých dveřích a už odskakujeme. Ale co to? Kde je vzduch?!? Pocit trochu jako při výskoku z balónu – chvíli to trvá, než člověk nabere rychlost, ale postupně ho začne ofukovat větřík a po pár vteřinách se začne cítit „normálně“. Opět chytíme hvězdu a nepouštíme se do žádných větších akcí. Přistáváme na letišti a okamžitě, ještě s padákem v náručí, se nadšeně běžíme napsat do další výsadky. Celá výsadka trvá jen 10 minut, takže musíme rychle balit, protože jsme napsáni v šesté a za chvíli bude vysazovat druhá. Ještě jeden seskok z Černého jestřába, zaplatíme a vydáváme se zpět domů.
Na závěr informace k cenám:
- registrační poplatek na Hercules boogie: € 25
- kempování, parkování: zdarma (na místě luxusní zázemí – toalety, sprchy, teplá voda)
- pojištění pro seskoky v Evropě: Kč 300 (na celý měsíc)
- přesun autobusem Freistadt – Linec: zdarma
- seskok z C-130 Hercules: € 35
- seskok z Black Hawk: € 30
- seskok z Cessna 206 Soloy + Pilatus Porter: € 28
- výška náletu: 3300 – 4000 m
- pivo: € 2,50 (jedno pivo a porce guláše bylo v rámci boogie zdarma)
PS= závěrem bych ráda poděkovala organizátorům akce a zejména Zdeňkovi Zemanovi, který nás na ni nejenom pozval, ale staral se o nás jako o vlastní. Jak už u akcí, se kterými je Zdeňkovo jméno spojeno, bývá, nemělo to jedinou chybičku. Díky Zdeňku!
Komentáře (2)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Povídky 
Na začátku července jsme vyrazili na dlouho očekávané boogie k příležitosti výročí 40 let místního paraklubu. Proč dlouho očekávané? Protože na toto sympatické letiště jsme měli seskočit z letounu C-130 Hercules! Tato krásná letadla nebývají zrovna běžně na dropzónách k dispozici a tak jsme neváhali ani vteřinu a ihned odeslali registrační poplatek.
. V Tescu, kam si musel Lugi nutně koupit pytlík krup a rumového aroma (neptejte se mne proč) jsme potkali Máku, celou natěšenou na seskok z pořádného letadla a samozřejmě s vždy připraveným foťákem. Příjezd do Freistadtu (po mírném zaváhání – kde že to ta odbočka přesně je), jsme se jali rozbít stanový tábor, vypít dvě plechovky piva a rovnou spát. Po cestě nás zastihla pořádná bouřka, tak jsme měli obavy, jaké bude počasí, ale ráno jsme se probudili do krásného dne a bylo zřejmé, že dlouho očekávaný seskok nás nemine.
Po nutné a velmi důkladné kontrole padáku (bylo překvapením, že papíry nikoho až tak nezajímaly) a podrobném briefingu jsme nasedli do shuttle bus a vydali se do asi 50 km vzdáleného Lince, konkrétně na jeho vojenskou část. V Linci jsme si všichni nastavili výškoměry na -390 metrů (neboť Freistadt je o celých 390 metrů výše než Linec) a AAD naopak na +390 metrů (někteří šťastnější majitelé zlatých cypresů byli poněkud zaskočeni tím, že tato limitovaná edice byla výhradně ve stopách a nikoliv v metrech). Na lineckem létišti přistávaly na protější dráze civilní dopravní letouny, zatímco my obdivně vzhlíželi k nebi, kde každou chvíli prolétával Hercules.
Zanedlouho jsme již procházeli hangárem na letištní plochu, kde na nás další Hercules čekal, posádka připravena a všech 50 skydiverů řádně natěšených. Ačkoliv byly všude nápisy „no photo“, bylo by naivní toto po nás vyžadovat, neboť na každém skydiverovi byly průměrně dvě natáčecí nebo fotící zařízení
V letadle následoval další stručný briefing – budou dva nálety, v každém 25 lidí. Jeden nálet musí proběhnout nejdéle za 30 vteřin. Mezi skupinami dodržovat 5 vteřin rozestupy (to znamená v jednom náletu max. 6 skupin). Při nouzové situaci musí letoun přistát prázdný, tedy pokud taková situace nastane, pilot nastoupá do 500 metrů a pak „zachraň se kdo můžeš“. Jelikož mám nejlepší místo hned vedle rampy, už se vidím, jak v 500 metrech (čili na výškoměru štědrých 110 metrů) vyskakuji ven a za mnou padesátihlavý dav zběsile otevírá záložáky už na rampě… Raději rychle krotím svou představivost, rampa se uzavírá, začíná být značné horko a dusno a už startujeme. Hned po startu slyšíme divné zvuky a oba vojáci obsluhující rampu pobíhají po rampě a baterkami svítí do podivných zakoutí vnitřku letounu a cosi kontrolují (nebo snad dokonce hledají?!? Něco zapomněli???). Podvědomě kontroluji kliku záložního padáku, ale vypadá to, že se neděje nic zvláštního a pokračujeme výše.
Za pět minut letu se už otevírá rampa a ve 3500 m nad terénem opouští letadlo jednotlivé skupiny prvního náletu. Za chvíli jsme na řadě! Stoupáme si a s mírným obdivem pozorujeme dva vojáky, kterak se jištěni lanem nenuceně pohybují po otevřené rampě. Naše skupina je první, svítí červená, máme pokyn 30 vteřin do výsadku. Lugi si stoupá zády ven na kraj rampy, my ostatní se stavíme před něj. Úpěnlivě pozoruji světelnou signalizaci, voják nám odpočítává poslední vteřiny na prstech. Tyrkysová (fakt tyrkysová – žádná zelená) svítí! Nádech… Úsměv! Ready – set – go! Na kraj rampy to jsou dva tři kroky, ale připadám si jak ve zpomaleném filmu. Po výskoku nás vezme vzduch a pak už jen cítíme radost z volného pádu tak, jako vždycky. Ještě se otáčím za letadlem, ze kterého jsem před chvílí vyskočila, pak se všichni sletíme do hvězdy a jen tak si užíváme a padáme. Chtěla jsem se za volného pádu podívat, kde je letiště, ale nějak na to nebyl čas – zkrátka jsme si nikdo nevzpomněli.
Po otevření padáku vidím, že letiště nevidím. Ostatní ho zjevně nevidí také, neboť letí každou chvíli jinam. Až posléze zaregistruji červený dým z dýmnovnice a zamířím tím směrem. Přistávám do obilí, sbírám padák a šťastná jak blecha jdu do kopce na letiště. V ten den jsme okusili ještě jeden nový letoun – Pilatus Porter, ale takových je ve světě hromada, takže to byl úlovek, který by přišel dříve či později. Po druhém startu Herculesu nás rakouská armáda obšťastnila dvěma nízkými průlety nad letištěm a pak už nás čekal večer, vyprávění, přehánění a vedení všelijakých řečí.
Druhý den ráno nás ovšem čekala další lahůdka, a to v podobě vrtulníku Black Hawk, alias Černý jestřáb. Zájemců o seskok z tohoto krasavce byly desítky a přestože ho rakouská armáda poskytla jen na dvě letové hodiny, díky perfektní organizaci místních si každý mohl skočit dvakrát. Do jedné výsadky se kromě personálu pohodlně vešlo 14 parašutistů. Skákalo se pouze z jedné strany vrtulníku (ačkoliv má dveře na obou stranách) a před každým výsadkem byl opět proveden podrobný briefing. Jeden voják seděl ve dveřích, které obsluhoval sám. Když je otevřel, dal nám pokyn a pak už bylo na našem uvážení, kdy vyskočíme. Poprosili jsme o co nejnižší rychlost, a tak jsme skákali (prý) při 70 km/hod (ale věřila bych, že při ještě menší rychlosti).
Podařilo se nám vpašovat se do první výsadky a jaké bylo štěstí, když mi bylo dovoleno pomoci dveřníkovi s dveřmi a pootočit o několik stupňů tajemnou kličkou
Na závěr informace k cenám:
Komentáře (2)
