Autor: Hana Uríková, 23. 11. 2009 (7793x shlédnuto) Skydiving Boogie v Zell am See pro nás začala v sobotu ve 2:30 ráno, na kdy měla většina z nás nataženého budíka. Ve 3 hodiny jsme odjížděli ze Smíchova – 2 posádky aut, 8 seskokuchtivých paragánů. Posádka Lugiho (alias posádka „zasranejch hipíků“) bez navigace nevyjede ani z parkoviště od McDonaldu, takže jsme je měli celých 600 km nalepených na náš kufr. Před nás se odvážili snad jen jednou, aby zjistili, zda tuba dostatečně „tubuje“.
Během cesty plné poučných hlášek (ve stylu: „Kytka se pěstuje, zvíře se chová a tráva se kouří“) jsme plni očekávání neustále těkali očima po noční obloze, abychom se ujistili, že mraky na ní skutečně nejsou, a že všechny hvězdy jsou vidět. A když i při svítání v Alpách počasí stále ukazovalo svou světlou tvář, poskočila naše srdce nadějí na seskoky v modrém nebi. Při svítání se bohužel naše posádka ukázala jako jednoznačně neromantická, neboť Gondo odmítl zastavit za účelem focení se v mlze při východu Slunce a mne se nikdo z ostatních nezastal.
Do Zell am See jsme dorazili v 9 hodin, v okolí se povalovala mlha, ale nad námi bylo jasno! Žraločí Skyvan byl do své tlamy připraven přijmout 25 skokanů a my jsme se nechali pozřít dobrovolně a s radostí! První výsadka jde nahoru za 15 minut a my horečnatě zapínáme přezky popruhů, nulujeme výškoměry a zapínáme přístroje. Naše pohyby jsou rychlé a přesné (kromě Lugiho, jehož pohyby jsou rychlé a chaotické). V očekávání šílené kosy se necháme Žralokem pozřít značně nabaleni, a tak než nás stihne začít trávit, opouštíme jej zadní rampou jeho trávicí soustavy. Jsme ve výšce 4000 metrů nad terénem. Padáme do údolí a jen kousek pod námi (a trochu vedle) jsou zasněžené vrcholky hor.
Na přistání nás poněkud vyvedl z míry fakt, že někteří za bezvětří nedodržují směr přistání daný „téčkem“ a přistávali proti ostatním. Kupodivu nás tento nešvar provázel celým víkendem nikým nesledován ani nepostihován a tak jsme byli po dvou dnech překvapeni a vděčni, že jsme se nestali svědky či účastníky srážky otevřených padáků (ačkoliv pro některé zkušenější∗ z nás by to nebylo nic nového). Pak jsme s různou mírou intenzity skákali až do západu, jen přes oběd nás poněkud zaskočila die Mittagessenpause, kterou si zřejmě vynutili obyvatelé okolních vesnic a přes kterou se nesmělo létat. Navečer jsme šli jako každý slušný skydiver spát již v deset hodin (ve skutečnosti jsme odpadli po jednom pivu a večeři).
V noci ze soboty na neděli jsme byli obohaceni o nové poznání, totiž že v jedné místnosti se nedá spát s kteroukoliv kombinací lidí zahrnujících Dědečka, Lugiho a Felixe, neboť zvuky vibrací vycházející v noci z jejich dýchacích ústrojí docela jistě překračují hygienickou normu hluku. Považte, že Lugiho dokonce jeho vlastní chrápání ruší natolik, že spí se špunty v uších!
V neděli ráno jsme se po vydatné snídani rozdělili a tak zatímco část z nás jela na letiště, část kulturnějších parašutistů se vydala do soutěsky Kitzlochklamm v Taxenbachu, kde jsme si užívali samoty mezi obrovskými skalními stěnami, lozíce tunely ve skalách, přes mosty vysoko nad korytem řeky a do jeskyní (zde se však u některých jedinců projevil nedostatek smyslu pro dobrodružství: „Jé, fůj, tady je bahno!“). Namísto obdivování panoramat jsme většinu času trávili odhadováním výšky skal a výkřiky „Tam z té skály by to určitě šlo!“ a nebo „Tady z toho mostu by to nešlo ani na trhačku“.
Po důkladném rozdělení všech skal, mostů a vyhlídek na ty, ze kterých by to šlo a ty, ze kterých by to nešlo jsme se vydali na letiště, kde jsme dali s Gondem poslední seskok našeho výletu a po hodině čekání na bandu zasranejch hipíků jsme konečně mohli vyrazit. Jelikož orientační smysl druhé posádky je kapitola sama pro sebe, měli jsme je za zadkem až k první dálniční ceduli na Prahu. Cesta zpět byla otravná, ostatně jako každá cesta odněkud, kam se chceme příští rok vrátit. Už teď se těším na příští listopad.
Skydiving Boogie v Zell am See pro nás začala v sobotu ve 2:30 ráno, na kdy měla většina z nás nataženého budíka. Ve 3 hodiny jsme odjížděli ze Smíchova – 2 posádky aut, 8 seskokuchtivých paragánů. Posádka Lugiho (alias posádka „zasranejch hipíků“) bez navigace nevyjede ani z parkoviště od McDonaldu, takže jsme je měli celých 600 km nalepených na náš kufr. Před nás se odvážili snad jen jednou, aby zjistili, zda tuba dostatečně „tubuje“.
Cesta zpět byla otravná, ostatně jako každá cesta odněkud, kam se chceme příští rok vrátit. Už teď se těším na příští listopad. 
Komentáře (5)
