Přinášíme vám druhý díl článku o přistání na sportovních padácích.

POPIS PŘISTÁNÍ NA JEDNOTLIVÝCH TYPECH VRCHLÍKŮ

1. Přistání na přesnostním vrchlíku (Parafoil 252, PF 282, Profil apod.)

U tohoto typu vrchlíku nedochází po zatažení řídiček k zásadnímu ovlivnění svislé rychlosti, ale především k zastavení rychlosti dopředné – viz obr. 1. Tato vlastnost je optimální pro korekci sestupového úhlu pro soutěžní přesné přistání (na matraci). Výše zmíněné vyfukování mezní vrstvy při obtékání vrchlíku společně s tlustým profilem a ohýbáním velké části odtokové hrany při stažení řídiček umožňuje velmi velký kritický úhel náběhu a téměř neznatelnou hranici mezi klouzavým letem a přetažením bez hystereze. To vše jsou vynikající vlastnosti pro přesnost přistání, ale poměrně nevýhodné pro (měkké) přistávání mimo matraci. Fáze přechodový oblouk v podstatě neexistuje, nemluvě o výdrži.

Vzhledem k vysoké propustnosti tkaniny dosahuje vrchlík velmi nízkých hodnot součinitele vztlaku, svislá rychlost se dá pouze omezit, což je za bezvětří velmi nepříjemné a případné přistání po větru je poměrně nebezpečné.

Přesnostní přistání má v našich zemích velkou tradici se skvělými sportovními výsledky. Jeho zvládnutí vyžaduje excelentní techniku pilotáže a mnoho seskoků. Jedná se však o speciální činnost a proto vzhledem k zaměření tohoto textu poskytnout základní orientaci v problematice přistávání není dále rozváděno.

2. Přistání na školním padáku

Moderní školní vrchlíky s propustných tkanin výhodně kombinují vlastnosti vrchlíků přesnostních (nezáludné vlastnosti při přetažení) a vrchlíků středně výkonných s horním potahem z nepropustné tkaniny (schopnost zastavit svislou rychlost letu). Plně vypuštěný vrchlík z režimu rovnoměrného klouzání relativně malou rychlostí po plynulém zatažením řídiček poměrně rychle malým přechodovým obloukem zastavuje svislou rychlost, ale zároveň dochází k výraznému zabrzdění rychlosti dopředné, takže po přechodovém oblouku ihned následuje dosednutí a doběh – viz obr. 2:

Pilotní dovednost spočívá ve správném načasování stahování řídiček ve správné výšce s ohledem na rychlost přízemního větru (obecně známé pravidlo za bezvětří zahájit stahování výše a stahovat pomaleji). Při správném provedení je svislá rychlost v okamžiku těsně před dosednutím téměř nulová, vodorovná rychlost velmi malá. Po narychlení stažením za přední popruh (popruhy) je vrchlík schopen výdrže s krátkým vodorovným letem.

Při správně provedeném přistání nepředstavuje přistání mimo směr větru velké problémy a riziko poranění. Tomuto přistání se odpovídá i přistání na středně výkonném vrchlíku při nízkém plošném zatížení (méně než cca 0,8 lb/sqft).

3. Přistání na středně výkonných vrchlících s horním potahem ZP a přistání na výkonných vrchlících z nepropustné tkaniny bez narychlení.

Přistání se zahajuje přímým letem na plně vypuštěném vrchlíku. Ve vhodné výšce se plynulým stahováním řídiček zahajuje středně velký přechodový oblouk a po převedení do vodorovného letu se dalším stahováním snižuje rychlost letu až do úplného zatažení řídiček, kdy následuje dosednutí a doběh. Správně provedené přistání vykazuje všechny zmíněné fáze přistání. Za bezvětří je nutné zahajovat přechodový oblouk výše a se vzrůstají silou větru tuto výšku úměrně snižovat a zároveň zvyšovat letovou rychlost při dosednutí, aby rychlost vůči přistávací ploše nebyla záporná (couvání) – platí samozřejmě pro přistání proti větru. Při silnějším větru fáze „výdrž“ obvykle vymizí. Při provádění tohoto typu přistání je nezbytné provádět plynulé (ale včasné) korekce odchylek od ideálního tvaru přistávací křivky a odchylek od přímého směru (včetně vyhýbání překážkám) při přistání bokem k větru je nezbytné úměrně ke snižování rychlosti letu natáčet vrchlík více proti větru, aby nedošlo k bočnímu snosu, důraz na směrové korekce platí i pro přistání proti silnějšímu větru.

Při nácviku se nejprve zaměříme na správné provádění přechodového oblouku, což je nejdůležitější fáze přistání, a na korekce závažných chyb – viz obr. 3. Mezi závažné chyby patří odchylky od ideální trajektorie: vysoké podrovnání spojené s rizikem pádu z velké výšky je nezbytné včas opravit povolením a opětovný přitažením řídiček (trajektorie 1), pozdě zahájené podrovnání zpravidla vede k nutnosti výraznějšího zatažení řídiček s rizikem předčasného nárazu do země nebo stoupání ve výdrži, které je nezbytné korigovat včasným povolením řídiček a po převedení do mírného klesání opět korigovat přitažením (trajektorie 2). Méně závažnou chybou je krátká výdrž s dosednutím na vysoké rychlosti, což není tolik nebezpečné za předpokladu, že byl správně proveden přechodový oblouk (trajektorie 3). Na provedení správné výdrže se zaměříme až když dosáhneme správně načasovaného a provedeného přechodového oblouku při každém přistání. Přistání včetně opravy chyb provádíme zásadně plynulými netrhavými pohyby řídiček. Pro nácvik je vhodné řídit vrchlík i po dosednutí již od prvních seskoků na cvičném padáku.

Tento způsob přistání je optimální při plošném zatížení vrchlíku s horním potahem ZP cca 1,1 až 1,3lb/sqft, na vrchlíku výhradně z nepropustných tkanin při plošném zatížení cca 1,3 až 1,5lb/sqft. Při menších plošných zatíženích vrchlík často příliš rychle ztrácí rychlost, výdrž je velmi krátká (trajektorie dle obr. 2.) a nelze úspěšně provádět korekce od ideálního přistávacího profilu. Oproti školnímu vrchlíku je však již rychlost přiblížení a s tím spojená rychlost klesání výrazně vyšší, takže případné chyby v pilotáži, které se nepodaří korigovat (např. vysoké podrovnání) mohou být nebezpečné. Je mnoho pilotů, kteří přísným dodržováním doporučované strategie postupného zvyšování plošného zatížení „zamrznou“ na poměrně malém plošném zatížení, na kterém přistání bez narychlení není „ani ryba ani rak“. Přistání je pro ně poměrně nepříjemné a obtížně proveditelné a k dalšímu zvýšení zatížení se proto neodhodlají. V těchto případech pomůže pouze individuální přístup, pomoc instruktora nebo kolegy, nabízí se rozbor přistání pomocí videa. Přejít na o něco vyšší zatížení může být řešením, ale pozor, ne vždy a ne pro všechny. Samozřejmostí při přecházení na vyšší zatížení jsou ideální podmínky, plná koncentrace, rozeskákanost, případně použití videa na rozbor prvních seskoků atd.

Přistání z přímého letu bez narychlení v kombinaci s vrchlíkem z nepropustných tkanin a zmíněným rozsahem zatížení lze doporučit zkušeným skokanům s praxí, kteří provádějí pravidelně kolem jednoho sta seskoků ročně. Přistání z přímého náletu bez narychlení lze relativně bezpečně provádět na vrchlíku z nepropustných tkanin až do zatížení asi 1,6 až 1,7 lb/sqft.

4. Přistání s narychlením

Při přistání s narychlením se vrchlík k zásadní změně polohy těžiště pilota vůči vrchlíku, využívá se kývnutí pilota pod vrchlíkem, řízení řídičkami je u správně provedeného přistání pouze doplňkové pro drobné korekce směru a v závěrečné fázi.

Narychlení se provádí buď v menším rozsahu stahováním obou předních popruhů (při výuce), častěji stahováním jednoho z předních popruhů kdy dojde k postupnému přechodu do letu v sestupné spirále ve které je pilot a vrchlík vůči sobě téměř v horizontální poloze a pilot i vrchlík směřují vysokou rychlostí k zemi. Po uvolnění staženého popruhu dojde vlivem odporu vzduchu ke zpomalování vrchlíku oproti pilotovi a díky tomu začne pilot vrchlík postupně předcházet a kývnutím se dostane postupně do polohy pod vrchlíkem až do polohy před vrchlíkem. Při správném provedení vrchlík sám samovolně provádí přechodový oblouk o velkém poloměru a v nejnižším bodě, vlivem částečného poklesu rychlosti, přejde samovolně do vodorovného letu nad zemí (výdrže), přičemž je stále dosti vysokou setrvačností pilota nadále samovolně zvyšován úhel náběhu vrchlíku, takže v okamžiku dosednutí (s účinnou pomocí řídiček) vrchlík zpravidla dosahuje vyššího úhlu náběhu a tím i součinitele vztlaku než při nenarychleném přistání – viz obr. 4. Tímto způsobem je možné dosáhnout nižší rychlosti dosednutí při stejném plošném zatížení nebo naopak je možné zvýšit plošné zatížení při stejné rychlosti dosednutí.

Narychlení provedené ostrou zatáčkou po zatažení jedné z řídiček je velmi nebezpečné s ohledem na relativně nízkou vstupní rychlost do přechodového oblouku a jeho malý poloměr a s tím spojené riziko přetažení na vysoké rychlosti.

Špatně provedené přistání s narychlením je velmi nebezpečné – viz obr. 5. Při nízkém zahájení přechodového oblouku je nutné kromě samovolného přechodu korigovat poloměr oblouku řídičkami. Pokud však korekce řídičkami přesáhnou určitou (avšak obtížně odhadnutelnou) mez, dojde vlivem velké odstředivé síly k nadměrnému přetížení vrchlíku, k překročení kritického úhlu náběhu, které vede k přetažení na vysoké rychlosti s nevyhnutelným katastrofickým nárazem do země – viz trajektorie 1. Vrchlík v takové situaci nebude pokračovat po čekávané obloukové dráze, ale bude prosedat přibližně v přímkové dráze ve směru tečny v okamžiku odtržení až do nárazu do země. Situace je o to komplikovanější, že k přetažení dojde náhle bez varování a bez možnosti korekce ze strany pilota.

Při vysokém zahájení dojde k převedení do vodorovného letu v nesprávné (velké) výšce nad přistávací plochou. Korekce poloměru přechodového oblouku řídičkami je v tomto případě nemožná. Pokud je však vrchlík ponechán vypuštěný, tak většinou po ukončení kývnutí samovolně přejde do běžného režimu klouzání a obvykle je možné bez problémů provést závěrečnou fázi přistání jako z přímého letu bez narychlení, avšak u vysoce výkonných vrchlíků pouze s vážným nebezpečím spočívajícím ve velmi vysoké dopředné rychlosti při dosednutí.

Výuka přistání z narychlením se začíná na k tomu určených středně výkonných vrchlících s nízkým plošným zatížením (zpravidla ani není možné převést vrchlík do vodorovného letu bez předchozího narychlení). Pokud se skokan zvyklý léta přistávat přímým náletem při zatížení 1,4 lb/sqft rozhodne pro přistávání s narychlením, by měl zahájit nácvik narychlování s vrchlíkem o výrazně nižším plošném zatížení za pomoci specializovaného instruktora. Postupným zvyšováním dovedností se přechází na výkonnější vrchlíky až po velmi výkonné vrchlíky s plošným zatížením nad cca 1,7 lb/sqft určené výhradně pro přistání s narychlením.

POZOR: Přistání s narychlením je specializovanou, (poměrně rizikovou) sportovní disciplínou, při které dochází i u velmi zkušených pilotů s mnoha tisíci seskoky k vážným i smrtelným zraněním. Relativně bezpečné provádění narychlených přistání je spojeno se stovkami seskoků ročně při naprosto nezbytném dodržováním pravidel a pod vedením zkušených specializovaných instruktorů. Přistávací plocha pro narychlená přistání by měla být vždy oddělená od přistávací plochy běžných skokanů obdobně, jako se určuje zvláštní prostor pro přesnost přistávání.

Další články autora:

Aerodynamika a Mechanika letu - MANTA nebo BOX?

Aerodynamika a Mechanika letu - Trekování

Aerodynamika a Mechanika letu - 7. díl

Aerodynamika a Mechanika letu - 6. díl

Aerodynamika a Mechanika letu - 5. díl

Aerodynamika a Mechanika letu - 4. díl

Aerodynamika a Mechanika letu - 3. díl

Aerodynamika a Mechanika letu - 2. díl

Aerodynamika a Mechanika letu - 1. díl

Přistání na sportovní padáku - 1. díl

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved