Sehnat lidi na velkou sestavu je zdánlivě snadná věc. Prakticky je
to ale v našich podmínkách velký problém. Většina lidí, kteří mají něco
naskákáno, nebo něco umí, se nejdřív zeptá „kdo tam bude?“ a bez ohledu
na to, kdo tam opravdu bude, poté začínají nejrůzněji smlouvat o tom
„kdo by tam měl či neměl být“ a podobně. V horším případě pak roznášejí
po letišti i mimo něj nejrůznější zvěsti, pověsti, pomluvy apod.
Pokud se ale člověk vypořádá s těmito škarohlídy, a pokud se opravdu dá
dohromady parta lidí, kteří si chtějí skočit big way, nezbývá než
postupovat podle následujících kroků.
2. Briefing
Naplánovat sestavu (loading), určit si sloty, úlohy a samotné
provedení, by měl v našich podmínkách (do 20way) dělat jeden člověk.
Ostatní by se mu do toho neměli míchat a i když mají své výhrady, tak
si je má každý nechat pro sebe. Protože co člověk, to názor, a pokud by
se každý snažil mluvit a prosazovat svoje názory, tak by nakonec nikdo
nikdy žádnou velkou sestavu neskočil. A pokud je člověk, který sestavu
loaduje alespoň trochu kompetentní a pokud jsou účastnící sestavy
schopní splnit svůj vlastní úkol, neměli by do toho mluvit.
U briefingu by se měl předem domluvit čas, aby na něm všichni byli.
Není nic horšího, než když v době kdy se má konat briefing, je jeden
člen sestavy na záchodě, jeden v hospodě, jeden kdesi venku telefonuje
a jeden skáče tandem nebo kameru. Takové chování vede pouze k tomu, že
ostatní jsou naštvaní a celou akci provází špatná nálada celého teamu.
Takže každý by si měl ujasnit své priority a tomu se přizpůsobit. Tudíž
když jedu na letiště skákat velké sestavy, tak chodím včas na briefing,
snažím se plnit své úkoly v sestavě a neobtěžuji ostatní svými
výhradami k detailům.
Briefing je taktéž posledním místem, kde můžu říct, že na svou práci v
sestavě z nejrůznějších důvodů nestačím a že potřebuji jednodušší, nebo
jiný slot. V tuto chvíli se rozhodně nikdo nebude zlobit a bude mít
tato výhrada větší pochopení od ostatních, než třeba zbořená sestava za
volného pádu.
3. Výskok
Podle způsobu výskoku se vzhledem k základu (base) má každý svou zvláštní funkci.
Floater – vyskakuje před základem a po výskoku stoupá (suduje) směrem k formaci. Base – nebo také základ, má za úkol se co nejrychleji
pochytat a poté padat optimální rychlostí (dost rychle). V základu by
měl být určený (velmi zkušený) člověk který hlídá aby se základ
neotáčel vůči zemi a byl ve správné orientaci vůči směru letu
výsadkového letounu, padal svisle a hlavně optimální rychlostí.
Nedodržení jedné s těchto podmínek má za následek ztížení práce
ostatních, v některých případech i nepochytání sestavy. Základ může mít
jednoho, ale i mnoho členů. Diver – vyskakuje za základem a klesá k sestavě.
Výskok z letadla by měl být co nejrychlejší, i za cenu drobných
ústupků ve formě výskoku do nestabilní polohy, avšak pozor: zbrklost
způsobuje kolize ve dveřích, které vždy vedou k prodloužení výskoku. Je
třeba mít na paměti, že pozdní výskok jednoho divera hned za základem
zdržuje všechny ostatní divery dosud v letadle a prodlužuje dobu
potřebnou k pochytání sestavy. Výskok plného obsazení L-410 by měl být
do cca tří sekund. U větších sestav (při velikosti sestavy blížící se
plné kapacitě letadla) musí být pozdní diveři připraveni v letadle co
nejblíže pilotní kabiny a vybíhat ke dveřím až na signál ze základu
„SET“. Je to nezbytné pro vyvážení letadla, jinak dochází k jeho házení
a narušení plynulosti/rychlosti výskoku (vhodné konzultovat s piloty).
Pozor na zachycení padákem/výstrojí o rám dveří. V případě drženého
základu, by měl základ „vyplavat“ respektive se srovnat do pěti sekund
po výskoku. Nedržený výskok má tu výhodu, že z letadla vypadne víc lidí
najednou během co nejkratší doby.
4. Skládání sestavy
Každý má svůj dojížděcí sektor v němž se přibližuje k sestavě, viz obr.
Referenční body jsou lidé v sestavě podle kterých se orientujeme.
Nejlépe jeden v základu, soused, případně někdo výrazný na jiném místě
v sestavě.
Svoje referenční body a sektory, si musí každý
zapamatovat při briefingu. Každý by měl mít minimálně tři referenční
body a každý by měl přesně znát svůj sektor. Je to dobré pro případ kdy
někdo v sestavě chybí a tudíž někomu nějaký referenční bod chybí.
Rovněž tak by nikdo neměl k sestavě přijíždět z jiného sektoru, neboť i
on sám může být referenčním bodem někoho dalšího, tudíž by docházelo ke
křížení drah ostatních. Co může pak vyvolat křížení sektorů a drobné
kolize blízko u sestavy si jistě dokáže každý představit sám. Zde se
mj. ukáže kvalita práce základu.
Hrubé přiblížení se provádí do určeného sektoru VEDLE SESTAVY!!!
s ohledem na zakázané a katastrofické zóny, s účelem srovnat rychlost
padání se sestavou a připravit se na jemné přiblížení. Centrum
pozornosti se rozděluje 50/50 mezi sestavu (její polohu a rychlost
pádu) a sledováním pozic ostatních diverů (pro zabránění kolize).
Jemné přiblížení se provádí z relativní výškové
úrovně cca 1m nad sestavou ze vzdálenosti cca 5-10 m od sestavy.
Postupným přechodem z polohy Manta do polohy Box s fixovanou polohou
loktů a jemným dobržďováním koleny se zapojíme do sestavy na centimetr
přesně a hlavně JEMNĚ!!! – hrubé zapojení (obvykle spojené s
„oddychnutím“: „tak jsem to zvládnul“) znamená rozvlnění sestavy a
velmi ztěžuje zapojování ostatním. Nejste-li si jisti, že se čistě a
jemně zapojíte, raději se nezapojujte, vyčkejte a nacvičujte
synchronizované padání těsně vedle sestavy).
Postupy zapojování a let ve formaci
Samotný let ve formaci je v poloze zvané box. Tato poloha je na rozdíl
od polohy Manta stabilní a tedy se v ní lépe zvádají případné vlny či
nárazy. Manta je poloha nestabilní, tudíž se v ní rychleji přechází do
změn. Proto je vhodná k závodním 4way (8way) nikoliv k big way. Pozor
však na natažené ruce do strany – opak Manty – znemožňují práci při
letu v sestavě.
Při přiblížení k sestavě se vyvaruji pohybu v zakázaných, nemluvě katastrofických zónách nad a pod sestavou, případně nad a pod jinými skydivery.
Katastrofická zóna je prostor:
přímo nad sestavou (nad diverem nebo skupinou diverů) s podtlakem
tedy „řídkým vzduchem“. Tato zóna sahá do poměrně velké výšky nad
sestavou.
přímo pod sestavou (pod diverem nebo skupinou diverů) v místě, kde
skydiver, který zde nemá co dělat, naopak „seberete vzduch“ sestavě nad
ním a dojde k jejímu zboření. Tato zóna je sice relativně nízká, avšak
skydiver pod sestavou v prsní poloze má z pravidla velmi zhoršený
přehled o tom, kde se on vůči sestavě právě nachází.
Zakázaná zóna je taková, ve které:
je blízko ke katastrofické zóně (zpravidla nad sestavou)
je zásadně ztížená prostorová orientace (zpravidla pod sestavou)
Pokud se náhodou v zakázané zóně ocitnu, ať už kvůli kolizi, nebo
kvůli mé vlastní chybě, tak musím tuto zónu co nejrychleji opustit,
vrátit se do pracovního prostoru a opakovat přiblížení k sestavě.
Jakýkoliv pobyt v zakázané zóně může mít za následek zboření sestavy. Pobyt v katastrofické oblasti má vždy za následek kolizi se sestavou, jejíž vážnost je přímo úměrná velikosti sestavy!
Místo v sestavě kam se zapojuji se nazývá slot.
Zapojením na svůj slot ovšem práce nekončí. Sestava má tendenci s
přibývajícími členy padat pomaleji, proto se všichni musí snažit aby
tomu tak nebylo. Proto neustále vyvažuji, nekoukám se kde kdo lítá,
nesnažím se pro nikoho sahat, nebo natahovat. V sestavě nesmí být
pnutí. Pokud je pnutí, pouštím se, srovnám výšku a opět se zapojím.
Gripy nejsou na chytání a držení se, ale na spojení. Na sestavě
nevisím, nýbrž se sestavou letím. Dívám se směrem do středu sestavy a
jsem připravený okamžitě reagovat na vzniklé vlny, nárazy, pnutí.
V případě, že se na mne zapojí další člen sestavy nešetrně, ba přímo že
do mne narazí, musím náraz ustát i za cenu že se pustím. V žádném
případě bych neměl náraz poslat dál ve formě impulsu do ostatních. Tyto
impulsy mohou vyvolat vlnění sestavy a v případě že se setkají dvě
protichůdné vlny někde v sestavě, mohou mít za následek zboření sestavy.
Vždy je lepší varianta ta, že bude v sestavě někdo chybět, než ta, že
se sestava zbortí. Proto když vidím, že z nejrůznějších důvodů se
nemohu zapojit, tak se nezapojím, než abych sestavu nějak zbořil, nebo
nějak ohrozil bezpečnost sebe či ostatních.
5. Změny tvarů
Klíčovat (dávat povel ke změně) má jeden člen sestavy. Nejlépe ze
základu, na kterého všichni dobře vidí a který má dostatek informací o
úplnosti sestavy. Tyto informace může získat buď sám tak, že vidí
posledního zapojujícího se člena, nebo tak, že mu dá znamení někdo na
koho dobře vidí a kdo sám má nejlepší přehled o celistvosti sestavy.
Často se ale také dělají změny tak, že se povel ke změně dá v určité
výšce. V tom případě se potom zapojují ti co ještě zapojení nebyli do
dalšího tvaru. Tato metoda se často používá při tréninku a přináší s
sebou určité riziko toho, že ti co přiletí k sestavě pozdě, nevědí jak
a kam se mají zapojit.
Práci ve změnách je zapotřebí důkladně nacvičit na briefingu.
6. Rozchod
Podle velikosti sestavy se volí počet fází rozchodu. Důležité je přesně dodržet výšku rozchodu i výšku otvírání padáku.
Důsledně dbám, abych se při trekování od sestavy držel ve svém
sektoru. Snažím se v určeném čase a výšce uletět co nejdelší vzdálenost
od sestavy. Signál že otvírám padák je pouze ten, že dávám před sebe
ruku zatímco nahmatávám výtažný padáček. Zbytečné mávání rukama před
otevřením padáku nás připravuje o čas a tedy i o další metry trekování
pryč od sestavy.
V případě že v době rozchodu jsem mimo sestavu, se výška mého otvírání stává automaticky pod plánovanou výškou otvírání všech ostatních.
Po otevření padáku okamžitě zkontroluji své okolí, ještě před provedením úkonů. Padák v tuto dobu řídím předními nebo zadními popruhy.
Nikdy neuklesávám spirálou, sleduji neustále prostor kolem sebe a
přistávám do vyznačeného prostoru. V případě že není domluvený směr
přistání předem, všichni přistávají podle směru přistání prvního.
7. Debriefing
Součástí každé větší či menší sestavy by měl být i debriefing. Na
něm by se všichni měli podívat na video a vyhodnotit průběh seskoku,
ukázat jednotlivé chyby a poučit se z nich. Všichni by ale měli mít na
paměti, že skáčeme pro radost, tudíž rozbor chyb by měl probíhat bez
zbytečné hysterie a přehnaném stresování těch co chyby udělali.
Nejčastější chyby kterých se u větších sestav dopouštíme jsou tyto:
Pomalý výskok způsobuje že se sestava zbytečně dlouho chytá a poslední členové mají těžší práci.
Pomalý základ způsobuje že ostatní se těžko zapojují, nebo stěží drží level (výšku a rychlost pádu) sestavy.
Práce v zakázaných zónách může snadno přerůst v práci v katastrofických oblastech a zborcení celé sestavy
Špatná sudovací poloha. Při sudování se nedívám před sebe nahoru na sestavu. Suduji bokem k sestavě, dívám se pod rukama.
Zastavení dopředné rychlosti o sestavu vyvolává vlny a pnutí v sestavě, při tvrdších dojezdech se může sestava dokonce úplně zbortit.
Křížení sektorů, kličkování u slotu působí komplikace dalším členům a zpomaluje pochytání sestavy.
Držení se sestavy i při pnutí způsobí to, že se
sice sám udržím, ale mohu utrhnout někoho jiného, v horším případě část
celé sestavy, která se tímto rozpadne.
Toto byly asi nejčastější chyby s nimiž se můžeme setkat. Samozřejmě
výčet všech možných chyb by byl velmi dlouhý a byl by na samostatný
článek. Každopádně bychom měli mít neustále na paměti, že základem
všeho je bezpečnost a jí podřídit všechny aktivity,
ať už za volného pádu, tak při letu na padáku a při přistání. Pamatujte
že seskok nekončí otevřením padáku, ale bezpečným přistáním všech
aktérů na zem a opuštěním přistávací plochy.
Komentáře (5)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Články 
1. Sehnat lidi
Komentáře (5)
