Tuto povídku jsem kdysi poslal Jindřichovi do
Proparasportu. Stala se před více jak 10 lety, kdy jsme ještě zdaleka nebyli
v EU. Dnes by to asi nebyl problém... Začátkem června jsem se
svým kolegou a kolegyní z Paraklubu Liberec prožil příhodu, která se běžně
parašutistům nestává a proto jsem se rozhodl o ni podělit se čtenáři Pro para
sportu. Kamarád Martin organizoval „Extrémní odpoledne", kde kromě ukázek
bojové techniky, zásahu hasičů, vrtulníku LZS a mnoha dalších atrakcí, měl být
proveden seskok parašutistů.
Dvě
výsadky na břeh a jedna do vody. Jelikož foukal silný vítr a na břehu nebyl
velký prostor vhodný pro bezpečné přistání parašutistů, rozhodl pořadatel po
poradě s ŘS pouze o jedné výsadce do vody. Čekali jsme na letišti
v Liberci na ukončení ukázky vrtulníku a na zlepšení počasí.
Konečně
zazvonil mobil a DDP oznámil, že mraky vystoupily o kousek výš a můžeme
startovat. L-60 pilotoval mladý a perspektivní pilot hodlající se létáním
v budoucnosti živit. Pilotovi sděluji, že letíme do Hrádku nad Nisou na
koupaliště Kristýna. Jelikož je koupaliště na hranici s Německem
v zóně ADIZ, odbíhá pilot telefonovat na oblast a pak již nic nebrání
startu na propagační seskok.
V kabině L-60 panuje veselá nálada, na zadní
sedačce září oranžové vesty Jirky a Andrey. Nevím, jestli se k sobě choulí
zimou, či.... Já se nemám choulit ke komu a navíc mi je v neoprenové
kombinéze příjemně teplo. Po pár minutách letu se vykloním ven a snažím se
zorientovat v terénu pod námi. Něco se mi nezdá a pak už křičím na pilota:
„Leť doleva, támhlety komíny jsou od elektrárny v Polsku!" Nevím, zda
odchylku od předpokládané trasy způsobil silný boční vítr či pilotova neznalost
terénu. Už vedle pilota nesedím, ale klečím a snažím se zorientovat. Vím, že se
nacházíme nedaleko cíle, ale snížená dohlednost a nevelká znalost těchto míst
mi v orientaci brání. Vtom v dálce vidíme vodní plochu a míříme
k ní. Na zmíněném koupališti jsem byl 2x v životě, zbytek posádky a
pilot nikdy.
Přilétáme na fléru v 600 m. Koupaliště vypadá stejně jako
Kristýna, na jedné straně lesík, na druhé pláž a stánky. Místo kříže oranžové
T, zřejmě nám signalizují silný vítr. Mé pochybnosti rozptyluje motorový člun,
který přesně podle dohody začal brázdit vodní hladinu. Navádím pilota do náletu
a vyskakuji jako první, za mnou Andrea a pak Jirka. Hážu padáček a
pohledem kontroluji vrchlík. Po letech zase visím na PTCH 11T/7, přece si
nenamočím Foila. Otáčím se směrem k předpokládanému místu dopadu a můj
pohled zamíří na město za koupalištěm. V dálce vidím budovy továren a na
nich .... německé nápisy! Koukám směrem k oranžovému T a zjišťuji, že se
jedná o jednu část minigolfu, natřenou na oranžovo. Křičím na ostatní, že jsme
nejspíš v Německu. Prožívají svůj první seskok do vody a zřejmě mě neslyší.
Mířím k pláži, ale nakonec přistání na malou pláž vylučuji. Nejsem si
jistý, zda se svými ¾ dioptriemi na každém oku uvidím případné elektrické
vedení a dopadám do vody 15 m od břehu.
Chytám odhozený
vrchlík a plavu ke břehu. Vylézám z vody a na břehu proti mně stojí dvě
babičky. „Guten tag. Bitte schön, das ist Deutschland?" Babičky vytřeští oči a
couvají o dva kroky zpět. Napadlo mě, že zřejmě nemám ten správný přízvuk. Po
chvíli mě to dochází. Babičky se jdou po obědě projít a z bývalého
uhelného dolu vylézá něco, co je od hlavy až k patě potažené černou gumou
a ptá se, zda je v Německu. Možná si myslí, že nám prasklo okno u
ponorky...
Opodál stojící pán mě sděluje, že jsem na přírodním koupališti
v Zittau. Ptám se na vzdálenost od Kristýny a dovídám se, že to není více
jak 2 km. To už z vody vylézá
zbytek výsadky a nastalá situace jim připadá velmi humorná. Mě do smíchu není,
jelikož stojím v Německu, na koupališti, v neoprenu, bez pasu, myslím
na malé děti, které netrpělivě čekají na vyvrcholení programu - seskok
parašutistů a připadám si jako debil. To už se sbíhají další lidé a ptají se
proč jsme tady. Jsem naštvaný a nemůžu si vzpomenout, jak se řekne německy
pilot, a tak ze mě vypadne: „Flugzeugführer das ist grose kreten".
Nevím čemu
se smějí a odcházím shánět telefon. Volám z recepce hotelu na letiště do
Liberce (stojím mezi hotelovými hosty a z nohavic mě teče voda) a
oznamuji, co se stalo. Pilot na telefonu dostává záchvat smíchu. Jsem asi
jediný, komu to celé nepřipadá ani trochu komické. Poté nás německá vodní
záchranná služba nakládá do motorového člunu a odváží na svojí stanici.
Moji
kolegové se v mokrém oblečení klepou zimou a tak je záchranáři balí do dek.
Dostáváme ovocný čaj a já se začínám bavit při pohledu na záchranáře, jak
svlékají Jirku s Andreou a měří jim tlak a tep. Poté se sápou po mě a moje
tvrzení, že jsem v pořádku a pod neoprenem je mě teplo neobstojí a už mě také
svlékají a provádí patřičná měření. Na kole přijíždí jedna
z přihlížejících žen a přiváží suché oblečení pro mé kolegy.
Na Kristýně
se již rozjíždí záchranná akce a domlouvá se náš volný průjezd přes státní
hranici. Němci souhlasí, ale Poláci jsou proti. To nám ale není známo a tak po
hodině čekání žádám přihlížející, zda nás někdo neodveze k pěšímu přechodu
do Hartavy, kde se dá vyhnout polskému území a přejít z Německa rovnou do
Čech. Jeden hodný pán se nabízí a tak se
loučíme se záchranáři a odjíždíme. Pán nás cestou ujišťuje, že na pěším
přechodu většinou německý policajt není. Byl tam! Stál rozkročen a pozoroval
procházející. Žádám našeho zachránce o doprovod a případné tlumočení při
problémech. Snažil jsem se vzbudit co nejméně pozornosti. Nevím, zda tu lidé
běžně přecházejí státní hranici v neoprenu, ale prošli jsme. Při
představě, jak bez dokladů, v neoprenu vysvětluji německému policajtovi, že
jsem český parašutista, který dopadl do vody v Německu, mě běhá mráz po
zádech.
Po přechodu hranice nás vítají sádroví trpaslíci a šikmoocí prodavači.
Na okamžik zapochybuji o správném směru naší cesty, ale již vidíme směrovku -
koupaliště Kristýna 0.5 km a zrychlujeme. Líčit veselí
po našem příchodu na koupaliště snad ani nemusím. Dovídám se, že pilot L-60
sedí nešťastný v letištním baru a opíjí se. Po návratu na letiště si ho
dobírám. „Ty chceš jednou s cestujícími létat Kuala Lumpur a netrefíš ani
do Hrádku!" On se brání, že to byl vždy zakázaný prostor a nezná to tam, a že
kdyby věděl, že neznáme cestu, tak by si vzal mapu. Pak se celé příhodě společně
smějeme. Jelikož vím, že by se to stejně po republice rozneslo, volím tuto
cestu, ať to mají čtenáři z první ruky a nikoliv zprostředkovaně. Mnoho
úspěšných seskoků Vám všem přeje Renda.
Komentáře (7)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Tuto povídku jsem kdysi poslal Jindřichovi do
Proparasportu. Stala se před více jak 10 lety, kdy jsme ještě zdaleka nebyli
v EU. Dnes by to asi nebyl problém... Začátkem června jsem se
svým kolegou a kolegyní z Paraklubu Liberec prožil příhodu, která se běžně
parašutistům nestává a proto jsem se rozhodl o ni podělit se čtenáři Pro para
sportu. Kamarád Martin organizoval „Extrémní odpoledne", kde kromě ukázek
bojové techniky, zásahu hasičů, vrtulníku LZS a mnoha dalších atrakcí, měl být
proveden seskok parašutistů.
Komentáře (7)
