Autor: Ruda Herák, 02. 02. 2008 (7083x shlédnuto) Ať je to jak chce, ať si říká kdo chce co chce, na začátky u Kadleců vzpomínám rád, i když vděčím bohu za to, že jsem to vůbec přežil. Parta která byla v Mnichově Hradišti, když jsem začínal skákat volné pády, byla stejně nejlepší. Sice i později jsem poznal spoustu super lidí, ale parta jako celek byla tam fakt best.
Sice začátky byly opravdu kruté, jelikož jsem neměl pro skákání žádné předpoklady, mně se dělá blbě snad i na eskalátorech a bál jsem se hodně (kdo tvrdí že ne tak kecá, nebo nemá brzdy a je to šílenec), ale musím říct, že s Honzou Kadlecem mladším jsem chodil do éra nejradši. Vždycky mne dokázal uklidnit, povzbudit a nikdy nezapomenu na první povedenej výskok kdy jsem se fakt podíval zpátky do letadla a viděl jeho nezapomenutelnej úsměv a zdviženej prst pro štěstí (každej srdcař jako já mi dá za pravdu, že to je jeden z nejhezčích okamžiků v životě paragána).
První rok jsem sice stihnul jen deset seskoků, jelikož jsem začínal až v létě a nejprve si přivodil vyvrknutí kotníku špatným došlápnutím při přistání v těch šílenej kanadách co jsme na začátku museli mít, takže pár týdnu jsem si dal oraz, no a pak přišlo to, co snad umím jen já... Po psychické přípravě první stabilka při desátém seskoku, tudíž moje první otevření padáku. Všechno probíhalo dobře, klasicky srandičky v letadle, mám to i natočené, dokonce i výskok (záda, bok, záda než zabral stabilizační padáček), vcelku normální seskok z 1000 m, 5 vteřin prvního stabilizovaného pádu, otevření, ale ejhle, po prožití extáze, dostaví se nesnáze. Přímo pode mnou jedinej mrak kterej ten den byl na obloze a padák se zrovna rozhodl začít rotovat, což už nikdo neviděl, jelikož Honza sledovat každého pouze do otevření, které pochopitelně z letadla vypadalo úplně standardně a ze země nemohl nikdo nic vidět, když jsem byl nad mrakem. Chvíli jsem bojoval, ale když jsem viděl že to nemá cenu, tak jsem šel do TOHO! První stabilka, první otevření a rovnou první odhoz, prostě masakr! Nejlepší ale na tom byl fakt, že jsem šel do mraku na hlavním a z mraku na záložním, takže první co bylo vidět ze země byly moje nohy, pak já, kulatej záložák a nademnou se vznášel odhozenej vrchlík.
Já jsem nemohl slyšet co se děje dole, bylo mi to pouze později tlumočeno přítelkyní, která nevím z jakého důvodu jak viděla záložák, tak okamžitě věděla že jsem to já (nevím proč, jestli mi tak málo věřila, nebo tomu kdo balil ten padák) a jistá paní, kterou nebudu jmenovat, okamžitě chytře prohodila že je to jasný, to je nováček a spletl si kliku s odhozem. Ale prd, já za odhoz bral sice tak trochu v transu, nebo spíš hodně v transu když člověk ví že je to jeho poslední šance, ale jinak s rozvahou, i když přiznávám že jsem štípal zadkem pětku drát jestli to vyjde!!! Naštěstí kulatý záložáky fungujou, takže jsem věděl že teď už to snad přežiju.
Horká chvilka přišla pouze když jsem viděl pod sebou dráty vysokého napětí a ono se to moc řídit nedá, ale naštěstí jsem se stočil pryč od nich, když jsem se zuřivě pověsil na šňůry. Jediný co nezafungovalo, byla moje paměť jak přistávat na kulatém záložáku. Pochopitelně jsem zůstal prkenej a rána která přišla do zad byla fakt strašná! Asi minutu jsem ležel sám v poli v křeči a řval bolestí a nebyl schopnej ani odpovědět nějakému cyklistovi který to viděl a přispěchal ke mně na otázku, jestli mi může nějak pomoct. Naštěstí bolest pak ustoupila a když už pro mne přijeli autem, tak jsem stál a byl fakt rád že žiju (poučení pro všechny začínající, neustále si opakujte všechno co vás zkušení učí v kursech, ať to můžete kdykoliv použít!).
Když mne přivezli na letiště a po rozboru této události a zhodnocení Kadlece staršího že jsem to vyřešil dobře, chtěl jsem si napravit reputaci a jít hned znovu i kvůli sobě, člověk kterému se to stane by měl jít znovu nahoru co nejdřív, aby ho to neodradilo navždy, ale cítil jsem
že to není tak úplně ono se zády a ten den jsem toho už nechal, bohužel i ten ROK. Nebudu podrobně popisovat, že to bylo v sobotu a já šel večer do práce, co mezitím probíhalo dalšího, než jsem se dostal jen tak pro jistotu v pondělí k doktorovi, důležitý byl verdikt doktora - zlomený obratel a korzet i na spaní na 3 měsíce. Děs, ale člověk si říká hlavně že žiju.
Každopádně mne to v žádném případě neodradilo a pokud člověk zvedne hlavu k obloze pokaždé, když vyjde ven a řekne si "dneska by to šlo", jako já celou zimu po té krátké skákací sezóně, tak je prostě v TOM a je z něj psychopat nadosmrti a bude se ke skákání vracet celej život.
Další rok jsem strávil celej v Mnicháči a třetí rok i s Kadlecovými v Kolíně, kde také přišel i můj druhý odhoz, asi při sedmdesátém seskoku. To už mne tedy nevyděsilo tak jako ten první (pouze bych rád podotknul, že jsem to tak trochu tušil, potom co jsem balil několik padáků pro nováčky a můj courier se narychlo přendával do jiného postroje a dobaloval jsem ho, když už byla nastartovaná andula a všichni na mne čekali - další poučení, nejdřív balte sobě v klidu a pak ostaním a pokud máte blbej pocit jako já, že tohle se nemůže dobře otevřít, tak nikdy nechoďte nahoru, dnes už bych to neudělal). Navíc to byl standardní průběh, za mnou visela jen nudle, odhoz, opět kulatej záložák a v 800 m jsem v pohodě visel.
Tenhle seskok, teda spíše tahle výsadka, byla také legendární, ale ne mým odhozem, který měl hladký a standardní průběh, ale díky odhozu, teda spíš průseru (který můj odhoz zcela zastínil) jednoho pana kolegy, který už neskáče. Za 20 vteřin volného pádu se nedokázal dostat do polohy vhodné pro záchranu života. Potom, co ho pochopitelně tlačil čas, v poloze střemhlav (ale na zádech), tedy v poloze zcela nevhodné, otevřel oba padáky současně. Do dnešního dne nikdo z nás nechápe, jak se mu to podařilo a podotýkám, že pokud neznáte tento případ, tak ten dotyčný o tom ani nevěděl, že má nad hlavou současně kulatý záložní a křídlo hlavní. Z toho logicky vyplývá, že ani neudělal ten největší základ všech základů - KONTROLU. Pouze viděl, že má křídlo nějak podivně před sebou a že dělá nestandardní věci (aby taky ne!).
Takto letěl asi 15 vteřin na obou, Kadlecovi (opět znám pouze z vyprávění zúčastněných osob na zemi) vstávaly hrůzou vlasy na hlavě a před zraky a sluchy všech ho prosil ať odhodí. Jeho prosby byly nakonec vyslyšeny a dotyčný odhodil. Podle jeho slov, když mi to pak vyprávěl, tak čekal hroznou ránu až odhodí a otevře se mu záložák, jenže ono se mu nemělo už co otevřít, když měl oba nad hlavou a vlastně se jen zhoupnul.
Tento incident popisuji proto, že tento kolega šel před námi z letadla ve výšce 1800 m, viděli jsme pouze tu změť poloh a co se dělo dál už nám pak bylo jen vyprávěno. My šli standardně 2200 m volný, nějaký RDS a pak následovalo moje otevření a odhoz který jsem již popsal.
Po odhozu jsem se naprosto vyděsil i tentokrát, avšak z jiného důvodu. Viděl jsem sebe jako fatamorgánu na kulatém záložáku proti sobě. Jenže já neviděl sebe, byl to onen kolega po jeho šíleném seskoku a ještě šílenějším otevření a následném odhozu. Tenkrát Kadlec prohlásil, ať si to napíše do kalendáře jako druhé datum narození, jelikož přežil to, co deset z deseti paragánů nepřežije.
Těch legendárních seskoků bylo více, jako třeba otevření záložáku 200 m nad zemí a přistání přímo na hřbitově mezi hroby atd. Byli jsme tam v podstatě všichni kopyta, ale jak jsem psal v úvodu, rád na tyto chvíle vzpomínám, byla tam dobrá parta a sranda. Kadlecovi jsem opustil tenkrát ne zrovna v dobrém, ale takových nás bylo víc. Dnes myslím, že když se potkáme tak je to ok a vzájemně se respektujeme. Každopádně na skákání s Honzou vzpomínám moc rád, on byl první člověk s deformujícím se obličejem který jsem viděl proti sobě za volného pádu a na takto deformovaný úsměv se prostě nezapomíná!
Ruda, ilustrace Save77
Komentáře (6)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Povídky 
Ať je to jak chce, ať si říká kdo chce co chce, na začátky u Kadleců vzpomínám rád, i když vděčím bohu za to, že jsem to vůbec přežil. Parta která byla v Mnichově Hradišti, když jsem začínal skákat volné pády, byla stejně nejlepší. Sice i později jsem poznal spoustu super lidí, ale parta jako celek byla tam fakt best.
První rok jsem sice stihnul jen deset seskoků, jelikož jsem začínal až v létě a nejprve si přivodil vyvrknutí kotníku špatným došlápnutím při přistání v těch šílenej kanadách co jsme na začátku museli mít, takže pár týdnu jsem si dal oraz, no a pak přišlo to, co snad umím jen já... Po psychické přípravě první stabilka při desátém seskoku, tudíž moje první otevření padáku. Všechno probíhalo dobře, klasicky srandičky v letadle, mám to i natočené, dokonce i výskok (záda, bok, záda než zabral stabilizační padáček), vcelku normální seskok z 1000 m, 5 vteřin prvního stabilizovaného pádu, otevření, ale ejhle, po prožití extáze, dostaví se nesnáze. Přímo pode mnou jedinej mrak kterej ten den byl na obloze a padák se zrovna rozhodl začít rotovat, což už nikdo neviděl, jelikož Honza sledovat každého pouze do otevření, které pochopitelně z letadla vypadalo úplně standardně a ze země nemohl nikdo nic vidět, když jsem byl nad mrakem. Chvíli jsem bojoval, ale když jsem viděl že to nemá cenu, tak jsem šel do TOHO! První stabilka, první otevření a rovnou první odhoz, prostě masakr! Nejlepší ale na tom byl fakt, že jsem šel do mraku na hlavním a z mraku na záložním, takže první co bylo vidět ze země byly moje nohy, pak já, kulatej záložák a nademnou se vznášel odhozenej vrchlík.
Každopádně mne to v žádném případě neodradilo a pokud člověk zvedne hlavu k obloze pokaždé, když vyjde ven a řekne si "dneska by to šlo", jako já celou zimu po té krátké skákací sezóně, tak je prostě v TOM a je z něj psychopat nadosmrti a bude se ke skákání vracet celej život.
Takto letěl asi 15 vteřin na obou, Kadlecovi (opět znám pouze z vyprávění zúčastněných osob na zemi) vstávaly hrůzou vlasy na hlavě a před zraky a sluchy všech ho prosil ať odhodí. Jeho prosby byly nakonec vyslyšeny a dotyčný odhodil. Podle jeho slov, když mi to pak vyprávěl, tak čekal hroznou ránu až odhodí a otevře se mu záložák, jenže ono se mu nemělo už co otevřít, když měl oba nad hlavou a vlastně se jen zhoupnul.
Komentáře (6)
