Všechno to začalo docela nenápadně, plíživě. Jako většině
malých dětí, se mi zdávalo o létání bez křídel. Byla jsem naštvaná kdykoliv jsem
se ze snu probudila, že už je konec a já musím do školky. O víkendech na
chalupě, kterou máme u Roudnice nad Labem, jsem s hlasitými výkřiky mávala
na každé letadélko, které nad námi prolétlo. A o největší rozruch v mé
dětské dušičce se postarali výsadkáři. Mami, mami, koukej, padašutisti! Křičela
jsem až mi hlásek přeskakoval a prstíkem mířila nad horizont.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou takhle budu skákat i
já, nevěřila bych tomu ani náhodou.
Vlastně to není tak dávno, co jsem žila
v domněnce, že parašutismus je výsadou vojáků. A v médiích se též moc
neobjevoval. Až
do doby, kdy se objevil u
nás v práci nový zaměstnanec. Kolegové mě předem informovali, že je to
parašutista. Po této zprávě jsem úplně ožila, oči se mi rozsvítily a honem jsem
se hrnula seznámit s tím akčním člověkem. Ani jsem se nepředstavila, a
místo svého jména vyhrkla: ty jsi paragán, jo?
A od této chvíle jsem v hlavě neměla nic jiného než
to, že si chci skočit. Kolega Ruda byl velice
ochotný a vstřícný člověk a mluvil o skydivingu s takovým zápalem a
nadšením, že jsem se tetelila blahem a nepřála si nic jiného, než to prostě vyzkoušet. A
tak jsem se poprvé dozvěděla o tandemu. Neváhala jsem našetřit potřebný
peníz. Byla to těžká písemka. Můj jídelníček tvořily převážně suché rohlíky a
polévky Made in China. Dokonce jsem přestala chodit do hospody a s výmluvou
na migrénu odmítala obvyklá povyraženíčka s kamarádkou.
Výsledek však stál za to! Byla jsem v úplné
extázi. Tandemový seskok mi doslova převrátil život vzhůru.
Po delší pauze jsem se rozhodla pokračovat tím, že udělám
základní výcvik. Volný pád mi prostě učaroval, nebylo vyhnutí. Co na tom, že jsem
prožívala chvíle strachu. Odměnou mi byl slastný nával, jehož následkem byl
typický přiblblý úsměv, který na mém obličeji zůstal ještě několik hodin. Základní
výcvik dopadl dobře, jen jsem od něj čekala trochu víc. Postrádala jsem i
přátelštější přístup a větší péči o vyklepané nováčky.
Během zimního období, jsem díky šmejdění po internetu
poznala partu skvělých lidí, zkušených skokanů, se kterými mi bylo moc fajn. A díky
jim se vlastně začala dále odvíjet má skydiverská budoucnost. Navštěvovala jsem
společné sedánky v hospůdkách. Ze všech stran se tam na mě valily
informace, zážitky a zkušenosti tohoto úchvatně šíleného sportu. Byla to docela
dobrá masáž psychiky. Hlavně když jsem se dozvěděla, co všechno se může
v několika vteřinách stát. A že stačí jediné, jediné zaváhání, mnohdy
několik vteřin k tomu, aby se člověk ocitl na hraně života a smrti.
Byla jsem však rozhodnutá. Nikdy bych se nesmířila
s tím, že už nikdy neuvidím nad hlavou padák. Že už nikdy nevykročím svou
nohou do toho nádherného 3D prostoru... že už nikdy nebudu mít ten přiblblý úsměv na
tváři. Musela jsem do toho prostě jít. I když jsem měla velký strach. Bylo to
silnější než já. Skočila jsem si pak ještě jedno lano a přemýšlela, co dál. Volný
pád mi setsakramentsky chyběl a také mi bylo líto, že ještě nemohu skákat
společně se svými kamarády.
Rozhodla jsem se absolvovat kurz AFF. Po přečtení skript a
vyslechnutí názorů zkušených skydiverů, jsem došla k tomu, že tato metoda
tzv. zrychleného výcviku seskoků parašutisty volným pádem, za pomocí dvou
instruktorů, bude pro mě ideálním řešením.
Uklidňovala mě nejen představa, že jsem v rukou dvou
zkušených instruktorů, ale i to, že si zbytečně nevypěstuji nějaké špatné
návyky a když budu nahoře něco dělat špatně, instruktor mě na to ihned
upozorní. Není to sice nejlevnější záležitost, ale většina předešlých absolventů
nedá na kurz AFF dopustit a v žádném případě by neměnili. Dokonce jsou
mnohem dál, než klasickou cestou a mají solidní výsledky. Mimochodem, takový
výskok na automatické otevření tzv. lano (někdo říká trhačka), udělá též pěknou
díru do kapsy... pak následuje hromada stabilizací. Takže v závěru to vlastně
nakonec vyjde na stejno, pokud se momentálně nezrodí nějaký mimořádný
paratalent.
Prostě začátky jsou vždy náročnější, zato nejkrásnější - jak
říkává můj kamarád Ruda, který mě do tohoto nádherného světa namočil po kotníky
a já nakonec zabředla úplně celá. A vůbec, ale vůbec mi to nevadí!
Nejdříve mě čekala teoretická příprava. Byli jsme celkem
čtyři studenti. Já, Lucka, Standa a Viktor. Znali jsme se už z hospody U
Havrana, kde se každou středu slézají paragáni, což odbourávalo jisté psychické
zábrany. Zázemí nám poskytl Viktor, přímo v místě svého zaměstnání.
A
jelikož nejsme žádní suchaři, byla docela sranda a vůbec nám nevadilo, že jsme
se učili jednou v zasedačce, další hodina se odehrávala v místní
jídelně a nakonec v hale před jídelnou. Tam se dobře trénovalo na
pojízdných prkýnkách, což se pro změnu nelíbilo panu vrátnému. Vtrhl do haly
s hlasitými výkřiky, označil nás za bandu opilců a chtěl, abychom okamžitě
opustili budovu. Naštěstí jsme stejně končili a byla to naše poslední návštěva. Zbytek
měl probíhat už na letišti. Všichni jsme se na den D, respektive 3D, nesmírně
těšili.
Domů jsem se vracela s příjemným pocitem a v duchu
si přehrávala vše, co nás Lojzek učil. Výskok z letadla, smluvené signály
za volného pádu... vždyť je to docela brnkačka! Dny ubíhaly a pocit těšení se začal
nepříjemně střídat s obavami. Radost se pomalu, ale jistě vytrácela a místo
ní se dostavila starost. Zvládnu všechno? Co když zazmatkuji? Ne, to bude
v pohodě, vždyť od toho tam budou instruktoři. Připadala jsem si jak
rozhodčí v boxerském ringu. Zápasníky byli Strach a Vzruch
, mistři v těžké váze. Pak následovalo
Nadšení a Skepse. Do poslední chvíle byl vítěz nejistý...
Večer před odjezdem do Kolína, jsem byla podezřele klidná a
usnula jak mimino... Ráno, při přípravě svačiny, jsem se přistihla, že si nahlas
zpívám. Moje drahá polovička a pes již byli na cestě, zatím co já s dcerkou
jsme čekaly na druhý odvoz. Každou chvíli měl dorazit. Počasí vypadalo celkem
bledě. Hurá. Cože? Jak, hurá? Co to plácám za nesmysly?
Cesta ubíhala rychle a nepříjemný pocit v žaludku se
stále nedostavoval. O to větší hrůzu jsem měla z toho, co stane až
dorazíme. Blikající vysílač mě upozornil, že se blížíme k letišti. Na obzoru
se náhle vylouply padáky. Otevíraly se nezávisle na sobě, po celém nebi a připomínaly
pestré lístky exotické květiny. Opět se dostavil pocit vzrušení a radosti. Jsme
na místě.
Popadla jsem dvě sportovní tašky a potácela se směrem
k naší skupince, která se usídlila u manifestu. Skoro nikdo si nevšiml
mého příchodu, všichni rozrušeně
gestikulovali. Proti mě šel Ruda, který též ještě nezaznamenal mou přítomnost a
jen tak pro sebe si říkal: No to je hustý, to je o hubu, já se na to nemůžu
dívat. Fakt děsný. Důvodem rozruchu byl Viktor. Měl už za sebou první výskok, tzv. level 1. Jenže se nějak zapomenul při přistání a poslal padák pěkně po
větru. Všichni přítomní s napětím sledovali, jak přistání dopadne. Dopadlo a
to doslova. Naštěstí se Viktorovi nic nestalo, dokonce se usmíval. To to pěkně
začíná. Navíc jsem už začala cítit to známé svírání v žaludku, ke kterému
se posléze přidal tlak ve střevním ústrojí. Za chvíli připomínala barva mého
obličeje, dobře archivní šunkový salám. Přesně takový, který náhodou zapomenete
vyndat z batůžku po celodenním výšlapu v třicetistupňovém pařáku.
Odněkud se přihnal Lojza a vrazil mi do ruky několik papírů
se slovy, že si napíšu malý testík. Sotva jsem dosedla na lavici před hospodou, která byla z logických důvodů neodmyslitelnou součástí letiště, pověsil se na
mě Lojzkův synek, společně s mou Maruškou. Vítek byl malý čertík a tak mě
všelijak pošťuchoval a "radil", kterou odpověď mám označit jako správnou. Aspoň
jsem neměla čas na trému. Po odevzdání testu mi bylo oznámeno, že budu skákat po
Standovi. To znamenalo za chvíli. Pro někoho byla hodina spousta času, ale dnes
pro mě hodina znamenala pár minut.
Na Lucce jsem vydyndala oranžovou kombinézu, která se mi
jevila jako dobře padnoucí. Ukázalo se však, že opak je pravdou. Podle Lojzy na
mě příliš plandala. Jenže mi v ní
bylo dobře a už jsem se nechtěla převlékat. Standa ležel na břiše a
zkoušel si nácvik vytažení padáčku a mě opět polévalo horko. Zkoušela jsem
nahmatat tepovou frekvenci. Vše bylo v normálu. Zatím. Náhle Standa se svými
instruktory a Hankou, která naše seskoky zaznamenávala na kameru, zmizel
v útrobách letounu L-410. Za ním následovali další parašutisté. Ozval se krátký
vysoký svištivý zvuk. První vrtule se začala roztáčet a chvilku po ní druhá. Ucítila
jsem známý odér kerosinu. Několik parašutistů vlajících ve větru od vrtulí, dobíhalo k letadlu. Roleta dveří se zavřela, Turbolet zvýšil otáčky a
zvolna se kolébal na dráhu. Kolem postávaly hloučky zuřivě mávajících návštěvníků, kteří sem přijeli prožívat a podporovat své příbuzné a přátele, skákající
v tandemu. Hlavou se mi rychlostí blesku promítl můj první seskok volným
pádem v tandemu. To byl tehdy adrenalinový nářez! A teď tu stojím schlíple a
skelným pohledem sleduji, jak se letadlo odlepilo od země a stoupá
k nebesům. Někdo do mě zezadu plácl. Co to máš na sobě, to nemáš normální
černou kombošku? Otočím se a spatřím vysmátý obličej Lugiho. Jistě jsi mě přišel
psychicky podpořit, že? Neodpověděl, jen se škodolibě zachechtal. Tím mi
naznačil, že to nejlepší mě teprve čeká. Nějak mi při tom čekání vyschlo v krku. Prolévala
jsem hrdlo vodou, ale žízeň ne a ne uhasit. Měla jsem pocit, že čím víc piju, tím hůř. Bylo mi divně.
Rozplácla jsem se na Rudově balicím stole a zkoušela
nacvičovat otevírání. Připadala jsem si jako prkno. Ježíš, to bude
ostuda. Představovala jsem si, jak vyskakuji z letadla a zběsile mávám
rukama a kopu nohama, v očích hrůzu štvané zvěře.
Ani jsem nevěděla jak, Standa bezpečně přistál a blížila se
má chvíle. Mezitím ještě startovala Andula se záklaďáky, pak Turbolet
s osazenstvem vedlejší paraškoly. Naposled jsem "na sucho" nacvičovala
výskok z letadla.
Nevím, jestli někdo zaznamenal můj strach, ale připadala
jsem si, jako když jdu na popravu. V letadle už byly usazené dva tandemy. Už ani
nevím kdo mi řekl, ať natáhnu dlaně. Prsty se mi sice neklepaly, ale nějak
zvlášť mě to neuklidnilo. Nastoupila jsem do letadla a sedla si na místo, které
určil můj instruktor. Sám si sedl vedle mě. Naproti seděl Vláďa, který se mě
snažil zbavit nervozity. Marně. Motory zahučely, roleta se s rachotem
uzavřela a letadlo se začalo rozjíždět. Už nemůžu couvnout. V obličeji jsem
cítila nesnesitelné horko. Hlavně dýchat, hlavně dýchat. A nezapomenout na
odlehnutí uší. Víťa Podoubský zavelel připoutat se. Hypnotizovala jsem svůj
výškoměr. Známé zhoupnutí mi prozradilo, že jsme ve vzduchu. Rukama jsem každou
chvíli přejížděla po klikách odhozu a záložáku a šmátrala po trubce, která byla
připevněná k výtažnému padáčku. Ručička výškoměru nemilosrdně šplhala ke
dvojce. Jsme v polovině výšky výskoku. Proč jsem sem vůbec sakra lezla?
Očima
jsem přejela usměvavé i soustředěné obličeje sportovců. Lojzkův pomocník Tomáš
měl zavřené oči a evidentně si let užíval. Když se ke mně začal naklánět Lugi, věděla jsem, že zase začne s těmi svými pohřebními řečmi. Snažila jsem se
vše obrátit v žert. Bylo mi jasné, že z toho má prču. Otázky typu závěť
a poslední slova před smrtí se mi nepodařilo ignorovat. Tak jsem se aspoň dívala
na smějícího se Rudu. Vláďa mi mačkal ruku a Hanka se spiklenecky usmívala. Nevím
po kolikáté jsem naprázdno žvýkla a zívla, abych se zbavila zalehnutí uší. Začalo
paragánské zdravení. S jistým ostychem jsem se přidala. 4000 metrů.
Roleta se náhle
otevřela a do letadla se okamžitě nahrnul ledový vzduch a s ním, k mému úžasu, i sněhové vločky! Nahlas jsem zaklela, ale stejně to nikdo
neslyšel. Ruda vyskočil z letadla v sedáku. Pak se zvedl Vláďa a
nějakým záhadným způsobem mi zmizel z očí. V rychlosti jsem zahlédla červenobílé
nohavice Lugiho, jak se ztrácejí v mlze. No tě pic. Kam všichni zmizeli? A už
jsem stála nahrbená a pomalu se posunovala blíž a blíž. Dveře v letadle mi
připadaly jako ledový chřtán.
Není čas na hrdinství. Musím se soustředit. Lojzek
mě přidržoval za pravou nohu. V tom rachotu motorů a větru bylo houby slyšet a
tak Lojzek nemohl zaslechnout mé zaváhání: Ty jo, já nevím, asi bych se na to
měla vysrat. A dál jsem se přitom posunovala blíž ke dveřím. Don´t worry, be
happy! Ještě že mě neslyšel. Stála jsem pokrčená v kolenou na hraně dveří tak, jak jsme se to učili. Pravou rukou jsem se chytila rámu dveří a levou vystrčila
do bílého prostoru. Fakt trapný počasí, proč někde kolem nemůže být aspoň kus
modrého? Kdykoliv jsem nahoře, musí být hnusně. Koukla jsem na Tomáše, který
odpověděl kývnutím a hned na Lojzu. Nádech... a Ready, set, go! zvolala jsem hlasem
nějakého podivínského úchyla, který se ukájí výskoky ze 4000 metrů.
Byla jsem
venku dřív, než bych řekla "borůvkový koláč". S očima zapíchnutýma do té běloby
jsem měla pocit, že ji rukama objímám. Honem se prohnout, blesklo mi hlavou. Měla
jsem pootevřenou pusu, což způsobilo okamžitou deformaci v podobě běsného
šklebu. Musel to být běsný škleb, protože jsem cítila, jak mi celá pusa brutálně
vlaje pod náporem tlaku vzduchu. Přešla jsem hned na dýchání nosem. Koutkem oka
jsem zaznamenala Lojzka a jeho ruku s palcem dolů, což znamenalo
"prohnout". Prohnutí se opakovalo. Napadlo mě, že je mé tělo asi stále příliš
prknoidního vzhledu.
Natahovala jsem se jak žížala a sledovala dál pokyny svého
instruktora. Nácvik otevírání padáčku. Hrábla jsem pravou rukou dozadu a nahmátla
plastovou rourku, která byla nesmírně důležitou součástí
padákového kompletu. Dobrý, mám ji. Kontrola
výšky... ještě dobrý. Následoval signál "velký okruh", který znamenal kontrolu
obou instruktorů a výškoměru. Už mám 1800. Takže konec spolupráce. Neznatelně
jsem zavrtěla hlavou do stran. Lojzek ukázal
vztyčený palec. Znamenal otevření, ale já udělala ještě pouze nácvik. Na
výškoměru bylo 1500m. Sakra musím hodit padáček. Jenže Lojza pochopitelně nechtěl
čekat, až se uráčím uchopit rourku a ve chvíli, kdy jsem se chystala tasit, mě
předběhl a otevřel sám. Přesně ve chvíli, kdy si kontejner s vrchlíkem
razil cestu vzhůru k nebi, jsem marně zašmátrala po padáčku.
Lojza mi náhle
zmizel z dohledu a než mi všechno došlo, následovalo škubnutí a už jsem
visela na otevřeném padáku. Kolem se rozhostilo příjemné ticho. Chvíli jsem bez
hnutí trčela v postroji. To byl ale sešup! Nářez! Mazec! Jóóóóóó! Božíííí! U
všech plantážníků, kde je letiště a parašutisti? Otočila jsem hlavu a zjistila, že přímo za mými zády. Odbrzdila jsem padák a otočila ho směrem k letišti. Nešetřila
jsem superlativy. Stejně mě nikdo neslyšel, tak jsem si mohla vesele plácat do
větru co hrdlo ráčilo. Tohle je úplně nejvíc super žrádlo! A všichni v práci
mi můžou od teďka políbit exkrementovník. Včetně manažera zakázky Maňase, který
mě poslední dobou lezl na nervy. Jo... jo... Jóóóóóóóóóó!
Jenže po prožití extáze, dostaví se nesnáze - slova mého
paragánského papá. Neměla bych už tak nějak zatočit vlevo? No radši ještě ne... to
bych byla moc daleko od letiště. Můj padák však zřejmě svištěl o něco rychleji, než předešlé . A ejhle, žlutý koberec pode mnou. Obávaný
rostlinný běhoun řepky olejky, metla a ostuda všech paragánů. Mno, jak vidno, dle všelijak klikatících se cestiček, koleček a rozplizlých lívanců, které
zdaleka nepřipomínaly tajuplné kruhy nacházející se hlavně v obilí, skončilo v smrduté a lepkavé náruči řepky již několik zoufalců. Doufám, že
ji přelétnu. Bohužel jsem začala klesat rychleji, než jsem předpokládala. Že já
blbec nezatočila dřív. Aspoň čum na horizont, ať letíš rovně. Ještě jsem stihla
zaklít cosi o zpropadeném řepném průmyslu a ladně vplula do zelenožlutého
rostlinstva.
Jéé, já stojím na nohách. Bodejť ne, když mě podpíraly tlusté
stvoly. Tak a teď co nejrychleji ven. Po levé straně bude manifest. Rovně vylezu
ven na dráhu. Abych zjistila, kudy to bude kratší, musela jsem povyskočit. Takže
rovně. Nejdříve jsem smotala vrchlík, který naštěstí zůstal rozprostřen na
vršcích řepky. Po několika pokusech jít v před, jsem lehce
zpanikařila. Vůbec to totiž nešlo! Potřebovala bych minimálně mačetu, pomyslela
jsem si a plaše se ohlédla po nožíku v postroji. Budu si muset vystačit
s nohama a rukama. Myslím, že pozorovat mě někdo shora, naskytl by se mu
docela groteskní pohled. Chvílemi jsem si připadala jak Steven Seagal ve filmu
Přepadení v Pacifiku. Myšlenka, že tu zdechnu opuštěná a bez pomoci, mi
dávala sílu bojovat s tou protivnou vegetací. Člověk by neuvěřil, jak může
být situace v řepce dramatická. Přitom na kraji letiště je taková řídká a
dosahuje výšky sotva půl metru. To je asi následek ustavičného močení místního mužského osazenstva, kterým přijde zbytečné odbíhat na WC.
Zaslechla jsem volání. Ne... to jsou halucinace. Volání nabývalo
na intenzitě. Poznala jsem Viktora a Gonda, mého miláčka. Hurá, jsem
zachráněna! Neumřu. Budu žít dál a vesele létat v povětří! Klukům se musel
naskytnout vskutku veselý pohled, protože když jsem v potu tváře rozhrnula
poslední zbytky toho zeleného svinčíku, rozesmáli se z plna hrdla. Fakt je, že jsem měla opylený celý obličej a ještě plivala listí. Důležité však bylo, že
jsem živá a zdravá, bez psychické újmy. Společně jsme odcházeli směrem
k ostatním a já už měla na obličeji konečně ten očekávaný, pro začínající
paragány typický, přiblblý výraz. Jak je na tom světě krásně! Sedla jsem si do
hospůdky, poručila si malinovku a přes okraj sklenice sledovala cvrkot venku, nemohouc se již dočkat dalšího, doufejme že vydařenějšího seskoku. Vždyť ne
nadarmo se říkává: Učený z nebe nespadl!
ilustrace: Save77
Komentáře (9)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..