Miluju parašutismus. Zpět. Miluju skydiving. Okamžik, kdy se otevřou dveře v letadle a začne trupem éra pronikat čerstvý vzduch, považuji za to nejhezčí, co člověk může prožít. Předem naplánované výskoky, postavit se do dveří, usmát se na své spoluskokany, odrazit se a vychutnat si ten pocit ve 3D prostoru. Laici a civilisté nás nechápou a jen my sami víme, proč to děláme…
Sobota 28. července 2007 byla pro mě jednou z mnoha dalších sobot, kde jsem se chtěla věnovat jen sportovním seskokům. Můj chlebodárce byl na dovolené a já neměla žádné balení. Super. Počasí bylo excelentní, vítr mírně pofukoval a i když nás strašila předpověď zhoršujícího se počasí, tak nikdo nevěřil, že by mohlo začít pršet. Krása. Našla jsem si svůj freefly team a v Míšovi jsem našla člověka, od kterého se za volného pádu můžu hodně naučit. Dali jsme dva luxusní skoky a plánovali si společný třetí. Tentokrát jsme chtěli přibrat Janču a v plánu jsem měli nějaký seskok v treku.
Já ani Janča jsme to nikdy nešly, tak jsme si na zemi zkoušely výskoky a vypadalo to, že sobotní provoz zakončíme super zážitkem. A to jsme taky zakončily....
Cestou v letadle nahoru, v letu číslo 8, jsme pozorovali, jak se pomalu zatahují mraky. Ale nepřišlo nám to divné, to se stává, že někde mimo letiště je počasí horší, ale nad letištěm přece vždycky funguje pověstná díra, která prostě snáší modré z nebes. Pořád jsem dolaďovali výskok v treku až Míša rozhodl, že pokud neuvidíme na zem, že jdeme v sedáku a Janu necháme vyskočit samotnou.
4000 m. Za oknem mlíko. Euforie tatam. Padat v mraku nás, staré bardy, přece už tak nebaví. No, ale světlo se rozsvítilo, otvíráme dveře a čekáme na zelenou. Rukou ze dveří zjišťujeme, že mrak je plný peelingových jehliček a tak jen prohlásíme: „Ještěže jdem v sedáku." Stoupnem si s Míšou proti sobě: „Ready, set, go" a padáme. Mám pocit, že mi desítky ostrých jehliček provrtávají ruce (to je moje neochota skákat v rukavicích). Tak tak mám na dohled Míšu, ale držíme rovinu a Míša se snaží o kontakt. Já jen padám a čekám na to, kdy konečně se pod námi otevře zem a budu moct otevřít. 1500 a mlíko začíná tmavnout a pod náma se objevuje les za kunovickým letištěm.
Rozchod. Hlídám, aby Michal byl jinde než já, slyším druhé pípání a otvírám.
A v tom okamžiku začíná můj opravdu životní zážitek na pádáku a životní přistání (doufám, že už nikdy se nebude opakovat).
Po otevření se moje Springo, můj miláček Wiktor, vždycky chová jako správná elipsa - tzn. Dělá si, co se mu chce. A tohle otevření mi připravil opravdu překvapení. Cítím, že kontejner jde nahoru, pozoruju otvírání vrchlíku ve směru a najednou cítím vlnu, která na mně naráží. Poryv větru si pohrává s vrchlíkem jako s kouskem igelitového pytlíku ve vzduchu a než se naději, mám tam závit a než se naději podruhé, mám tam 2 závity na druhou stranu. Wiktor se celý třepe. Bojí se asi víc než já a ze strachu letí naštěstí v přímém letu. Dostatek času rozmotat závity, zkolabovat slider a odbrzdit.
Pohledem dolů zjišťuju, že jsem naštěstí proti směru větru, ale už jsem minimálně půl kilometru dál než od místa, kde jsem otevřela. Bezmocně vnímám silný vítr a pozoruju, že couvám. Ale takhle rychle jsem v životě dozadu nejela... ¨
Pozoruju ostatní a vidím, že někteří bezmocně zajíždí nad Kunovice a couvají a couvají. Poryvy si s našimi vrchlíky dělají, co chtějí a jediné, co v té chvíli můžu, je držet se proti větru. Jakákoliv snaha o změnu je potrestána absolutní ztrátou vlády nad vrchlíkem.
Najednou kolem mě prosviští neonová fialová čára a zaburácí blesk. Jasně, nebylo to přímo vedle mě, ale ten pocit v kilometrové výšce prostě získá na intenzitě. Začínám uvažovat, jestli mě může blesk na padáku zabít. Neslyšela jsem nikdy o žádném takovém případě a tak doufám, že se to nestane. Napadá mě, že kovovou součástí na postroji je uvolňovač záložního padáku, ale je fakt, že ten bych v této chvíli nerada odhazovala...
Mezitím dostáváme spršku deště, musím si sundat brýle, protože nic přes ně nevidím. Přiznám se, je mi do breku. Jsem na padáku, který neřiditelný, kolem mě švihají blesky a navíc couvám. Vidím strom, železnici, cestu a nějakou vodu. Nejspíš Baťův kanál nebo co to je. Modlím se, ať mě to nenese na vzdálené budovy, které se ale i tak přibližují. Ve 100 metrech vím, že letím na vodu. Pouštím to po větru a jsem nad polem. Volnou plochou.
Stavím se proti větru, ale dostávám další ránu od poryvu a Springo se naklání vedle mě. Nezachovávám chladnou hlavu a umocňuji toto naklonění levou rukou. Náraz do země je provázen charakteristickým křupnutím, které si fakt budu pamatovat asi do smrti a nafouknutý vrchlík mě táhne ještě dalších 30 metrů po poli než se mi řidičkou podaří jej vyfouknout. V levé noze mi to tepe a já bezmocně sleduju, jak se mi noha na konci lýtka třepe, aniž bych chtěla. Zůstávám ležet asi 2 km od letiště a přemýšlím, kdy mě asi objeví. Noha bolí, prší na mně a ležím v bahně. Plazím se k vrchlíku a pokládám hlavu na vrchlík, abych nemusela ležet na zemi a čekám.
V dálce vidím jít Janu s vrchlíkem. Má na hlavě integrálu, nemůže mě slyšet. Mávám z ležící pozice. Asi po minutě mě zaregistrovala. Vidím, že ke mně utíká a věřte, že nikdy jsem nikoho nevítala s takovou radostí J Jana je úžasná. Sundává ze mě padák, aby mě v případě dalšího nafouknutí dál nepotahal a sundává si padák svůj a utíká pro pomoc. Vidím, že se svlíká, aby se dostala přes ten vodní kanál. Poslední myšlenku, kterou mám je, že se kvůli mně ještě hodlá utopit. Pokládám hlavu na Wiktora, po tvářích mi tečou dešťové kapky i slzy a já vím, že už pro mě skákání nebude od tohoto okamžiku jako dřív....
Za necelých 5 minut se objevuje vedle mě auto Zdendy Lhoty s Jančou, nakládají mě do kufru a vezou k sanitce, která už čeká v Kunovicích. V autě ze mě padá konečně stres a vím, že musím zatnout zuby, protože spása v lékařské péči je nablízku. Kodrcání auta po poli cítím v každém kousku mé levé nohy, křečovitě svírám zadní sedadlo a neustále si opakuju, že skákání je krásný sport. Cestou nabereme dalšího zahozeného a pak přestup do sanitky a cesta do nemocnice.
V sanitce mě veze šikovný řidič, který hned prohlašuje, že má za sebou tandem s Marianem, tak nadšeně líčím, že tandemové seskoky jsou nejhezčí zážitek, dostávám injekci od bolesti a upadám do stavu, kdy mi přijde všechno v pohodě a cool. CO proboha do těch injekcí dávají.
V Hradišti mi udělají rentgen, asi šestkrát se mně ptají, jestli nejsem těhotná a já se dozvídám, že kdybych byla, tak mi ten rentgen neudělají a že by to nechali osudu napospas. No fuj, hnusná představa. Po rentgenu doktor zkušeně pokýve hlavou a řekne, že je to zlomenina kotníku. No paráda, 6 týdnů bez došlapu, šrouby a 3 měsíce klidu na nohu... Ještě na vyšetřovnu za mnou dojde Radek s Olinem a uklidňují mně, že si se mnou příští rok skočí. Až teď mi dochází, co všechno se stalo a co všechno se mohlo stát a můj pověstný optimismus se mísí s mým pověstným pesimismem J
Před odjezdem mi udělají radost Míša a Barča, dovezou mi věci a zlepšují mi náladu a říkají, co všechno se přihodilo. Je to pohodová dvojka, tak mě rozveselují a mávají mi do sanitky. Barču čeká AFFko, takže na jaře už si spolu dáme určitě nějaký super seskok.
Na operaci jsem vyslána do svého domovského města ve Zlíně, kde hned na příjmu ukecám sestřičku na tandem. Zatímco mi měří EKG, tak mi zapisuje své mobilní číslo a že se mám za 3 týdny ozvat. Asi jsem fakt pošuk.
Ve zlínské nemocnici mi nikdo neřekne jinak než parašutistka. Lékaři při ordinování..."Jooo, vy jste ta skokanka..." a hned se zajímají o podrobnosti mé parašuťácké kariéry.
V neděli mě čeká operace. Při převozu na sál mi můj „řidič" říká, ať se nebojím. Vjíždíme do sálu a všelijaké přístroje mi tam nahání strach. Seriály Nemocnice Chicago Hope nebo na kraji města jsou proti tomu brnkačka. Mám strach. Nevím do čeho jdu. Představuje se mi moje anestezioložka a já cítím, jak mi z očí kapou slzy. Tohle paragán nedělá. Milá doktorka mě uklidňuje; připevňuje na mě různé drátky. Přichází doktor. Ten šikovný, co se mi líbil a měl mě i na příjmu. Má už roušku, ale vím, že se na mě usmívá. Sestra něco píchá do bańky nade mnou a doktor se mi říká: „Tak a teď mi spočítejte padáky." Nechápu, co po mě chce. Začínám cítit zvláštní pocit a jediná odpověď, na kterou se zmůžu je: „Mám 240 seskoků...." Rána do hlavy a budím se až na pokoji s nohou v sádře J Aha, tak tohle je narkoza... J
Všechna čest a doufám, že si to tohle místo zaslouží... Všechna čest všem doktorům a sestřičkám. Strávila jsem v nemocnici necelé 3 dny a skláním před nemocničním personálem klobouk dolů. Milí lidé, jak v Hradišti, tak ve Zlíně. Ochotné sestřičky, hodní doktoři. Cítila jsem se v pohodě a věřte, že jim práci vůbec nezávidím. Myslím, že se brání kvůli platům oprávněně. V noci nás chodili kontrolovat, jakékoliv přání nám splnili a dělají to za hubičku...
Dnes jsem už doma. V pohodlí svého dětského pokojíčku a pod ochrannými křídly rodičů. Představa, že bych byla sama v bytě o berlích mě moc neuklidňuje. Tak si holt poslechnu story, že kdybych neskákala a bla bla bla, ale vím, že to se mnou rodina myslí dobře.
Taky vím, že mám kolem sebe, v parašutismu i v práci skvělé lidičky. Volají mi, posílají SMSky, dnes mě navštívil kolega z práce až z Prahy. Je to fajn pocit, že máte kolem sebe kamarády, kteří vás podrží a vlastně máte někoho poblíž, i když jsem ve vzdáleném „Mordoru v Asii" J
Sezonu 2007 jsem v sobotu uzavřela skokem, na který asi nezapomenu. Nevím, budu se určitě toho dalšího, prvního v roce 2008 strašně bát. Snad bude v pohodě a moje noha si tento zážitek nezopakuje a nezažije ho už žádná další část mého těla. Skydiving je krásný sport. Někdo chytrý řekl, že parašutista každým skokem bojuje o život. My víme, že to tak není. Je to 3D prostor, je to svoboda, je to krása, je to volnost, je to to nejúžasnější, co člověk může zažít.
Těším se na vás, v Praze, u Havrana, na Hofylandu, na 4000.cz, na letišti, v letadle, ve volném pádu a mám vás všechny moc a moc ráda.
JO, a Tobě, andělíčku, který jsi při mně v sobotu držel stráž, tak tobě děkuju nejvíc. Moc moc díky. Věřím, že teď si vezmeš nějakou dovču, protože já budu hodná a prosím, stav se za mnou v říjnu (plánuju si tandem pro sebe) a nebo v březnu už na plný úvazek, jooo?
Chrst Wiky.
foto by: muzusevyfotit
Komentáře (23)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Povídky 
Miluju parašutismus. Zpět. Miluju skydiving. Okamžik, kdy se otevřou dveře v letadle a začne trupem éra pronikat čerstvý vzduch, považuji za to nejhezčí, co člověk může prožít. Předem naplánované výskoky, postavit se do dveří, usmát se na své spoluskokany, odrazit se a vychutnat si ten pocit ve 3D prostoru. Laici a civilisté nás nechápou a jen my sami víme, proč to děláme…
Komentáře (23)
