Hned jak jsem se dověděla o této akci, bylo mi jasné, že na ní F-AIR freestyle team nesmí rozhodně chybět!
Objednala jsem tedy letadélko a naplánovala let do Cochstedtu!
Nadešel den odletu, který jsem už dlouho očekávala. Bohužel díky počasí, které se nezdálo být zrovna VFR, nepodařilo se touto cestou na letiště dopravit. Takže podaný letový plán i celníky v Benešově jsem ráno smutným hlasem musela odvolat.
Celý den byl pro mě utrpením, když jsem si představovala o co možná přicházím. Večer už jsem byla z toho téměř zoufalá a napadla mě ještě poslední možnost, jak se na místo dopravit. Zavolala jsem proto svým parašutistickým kamarádům ( v pilotním slangu tzv. "trubkám vzduchem chlazeným") jestli by náhodou neměli ještě jedno místo v pozemním dopravním prostředku...
Naštěstí mě zachránili a tak už jsem druhý den v 5h ráno vesele vyskočila z postele, hodila na záda můj padáček a pár nezbytností a hurá do Cochstedtu. Po asi čtyřhodinovém spánku v autě jsme byli na místě!
Tady už na nás čekala tahle kráska!
Co nejdříve jsme se zaregistrovali a vyslechli si od místních organizátorů zdejší pravidla.
Pak přišlo na řadu přivítání!
Celá naše "skydive crew" byla v dokonalé euforii z tohoto božího stroje!
An-72 zepředu i zezadu.
Za chvíli už jsme se nejen my, ale i pár (67) dalších, vrhli na věc!
Všichni tito lidé nastupující do An-72 nemají zpáteční letenku na zem!
A tak 70 parašutistů nastoupilo do letadélka, zadní rampa se pomalu zavřela a už jsme pojížděli na vyčkávací. Uvnitř bylo jen pár malých okének, takže jsem skoro nic neviděla. Najednou piloti asi zmáčkli TAKE OFF -> ENTER, no a už jsme se rozjeli po dráze a za pár vteřin jsme byli ve vzduchu a stoupali neuvěřitelnou rychlostí tak, že jsme byli za necelých 7 minut ve výšce 4500m AGL. Vysazovač na kraji rampy dával po 3 vteřinách rukou signál a my jsme se při vysazovací rychlosti 250 km/h sypali
ven! Oproti běžné vysazovací rychlosti (například turbolet L-410 okolo 140 km/h) to byl docela mazec!
Nedá se říci, že jsem při prvním seskoku nepropadla mrakem...
Po tom, co jsem si užila asi 70-ti vteřinový volný pád a dala pár freestylových figur v německém vzdušném prostoru, vynořila jsem se z mraku. Mé obavy z tolika parašutistů najednou se vyplnily a po otevření jsem na poslední chvíli zatáhla popruh ještě neodbržděného padáku, abych se vyhnula proti mě letícímu skydiverovi. Naštěstí zareagoval stejně rychle jako já a naše setkání nemělo fatální následky.
Počasí bylo opravdu na hraně a tak další starty trochu vázly, hlavně právě kvůli oblačnosti nad letištěm a silnému větru. Poté co jsme přebalili naše baťůžky, šli jsme znova nahoru. To jsme ještě nevěděli, že tenhle skok bude taky poslední! Problém s jedním motorem způsobil nepoužitelnost letounu pro další skoky, na jeden motor už s námi nechtěli létat...
V očekávání, že další den bude motor „ready to jump" (slang parašutistický), strávili jsme ještě noc s An-72.
Motor ale nikdo neopravil, no a tak se z An-72 boogie rázem stala An-2 boogie. A protože Andul máme doma hromadu, vyrazili jsme zpět.
Sponzor akce: Letecká škola
Foto: Peter Hádecký
Skydive crew: Rosina Kašičková, Petr Bednařík, Jana Herberová
Komentáře (2)
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..
Články 
Komentáře (2)
